Hlavné mesto Lylian

Pomalým krokem jsem vyšel směrem, kterým šel Synen. Udržoval jsem stejnou rychlost kroku jako on, přičemž jsem přirozeně zapojil své držení těla, které na mě bylo celkem specifické - I přes můj "vidlácký" stav jsem držel styl chůze jako někdo z mnohem bohatší rodiny. Dobrá, tohle budu brát jako kompliment, sire nezajímavý. Jen tak mimochodem, asi jsem se nezmínil, že mám problém s autoritami, že? Zeptal jsem se pobaveně, přičemž jsem pohledem přejel nejdříve Elerí, poté i Synena. Měl pravdu, byli jsme dost zajímavá parta, ale ty jsou vždy ty nejlepší, ne? Každopádně muselo být ale zvláštní vidět ten "vražedný" pohled, který jsem neustále měl i přes to, že jsem žertoval. To se mohlo některým zdát nepříjemné, ale doufal jsem, že to alespoň tihle dva pochopí - Přece jenom... Co jsem s tím zmohl? Nevěděl jsem, co přesně bude obnášet naše práce, ale o to jsem se mohl starat později, přece jenom jsem se nebál ničeho, co by mi mohla tato prácička hodit pod nohy, ale nevěděl jsem, jak je na tom s tímto Eleria. Přece jenom nejdříve odmítla, i když asi jen z opatrnosti, ale opravdu nevypadala jako někdo kdo je příliš bojovný typ, ale třeba mohla vynikat v něčem jiném. Vaření... Hlavou mi proběhla v podstatě Synenova myšlenka. Každopádně mě to donutilo se pousmát, naštěstí mi nebylo vidět do obličeje, takže jsem si nemusel připadat jako idiot, když jsem se bezdůvodně usmíval a ostatní na mě kvůli tomu zírali.

„Vážně jsme zajímavá parta, o to by ale mohlo být zajímavější to naše putování...“ Potvrdila Synenovu myšlenku jen tak spíš pro sebe než pro okolí a malinko se nad tím pousmála. Nevěděla, co ji donutilo takhle rychle změnit názor, ale nejspíš to bylo tím, že se jí předtím oba zastali v situaci, kdy to vážně bylo potřeba, což se mohlo hodit při jakémkoliv putování. I když stále byla vůči nim trochu opatrná, přestože si u ní šplhli právě tímhle způsobem. No, při tomhle svém zamyšlení ztratila trošku času, navíc si všimla, že jdou tím směrem, který jim popsala, takže je jen doběhla, přičemž si všimla držení těla Niasse. „Zvláštní, když je takový nevychovaný, ale tohle...“ Hlavou jí běhaly různé myšlenky, kde se tohle naučil, jestliže v poušti, netušila, při jaké příležitosti. Možná by ale opět nebylo úplně slušné se ptát navíc zeptat se na to mohla kdykoli, protože předpokládala, že tohle není pouhá náhoda. Pak se trochu zašklebila, když začal Niass mluvit o tom, že má problém s autoritami – tak nějak to předpokládala a nejspíš to nemohla nijak ovlivnit. Pokud je kvůli tomu cestou něco nezabije, tak by jí to nejspíš ani vadit nemělo. Držela se přitom trošku vzadu, protože si vítr pohrával s jejím pláštěm, a tak kdyby zavál víc a odhalil její křídla, nebylo by to dobré. Špatné bylo, že netušila, jak dlouho spolu kvůli té práci budou muset být, nad tímhle neuvažovala – pokud to bude delší dobu, bude těžší a těžší to skrývat, jak by asi mohli reagovat? Hlavně Niass... Ze rtů jí vyšel tichý povzdech a bezděky zvolnila svou chůzi. Další věc, která jí dodávala pocit nejistoty byla ta, že stále nevěděla o co přesně jde. „Jak jsem mohla jednat takhle lehkovážně?“ Pomyslela si a pro sebe si zaklela. Možná to byla správná volba, možná ne, to teď nemohla vědět. Musela spoléhat na své schopnosti a nějak to prostě přežít.

Překvapeně jsem se zadíval na Synena. Nevěděl jsem, co to má znamenat, nebo co tím chce dokázat, ale proč ne... Přece jenom nevypadal jako nějaký šašek, který by mě nechtěně zabil, jelikož si při "přátelských" soubojích neumí dávat pozor. Pomalu jsem zakroutil hlavou. Tak... Dobře, pokud se mě nepokusíš zabít, tak proč ne. Odpověděl jsem mu trochu pobaveně. Každopádně jsem neznal jeho styl boje, ale tipoval jsem ho spíše jako někoho, kdo se trefí s lukem i do té nejmenší skulinky, ale s mečem toho proti zkušenému protivníkovi moc nezmůže, takže jsem si podle toho sestavoval taktiku, jak tento souboj vyhrát. Prostě se nenechat trefit a dostat se blíže k němu. Taky je možnost, že mé odhady byly úplně mimo a skončí to naprostým trapasem pro mě. Dost jsem si věřil, ale jeho schopnosti určitě také nebyly nulové, takže sebevědomí nebylo na místě. Pokračoval jsem v normální chůzi, přece jenom nemohl chtít souboj tady v uličkách, stoprocentně chtěl boj až u jezera. Třeba mě chce jenom zkoušet, ale v tom případě by asi chtěl souboj i s Elerí... Ale třeba nechce bojovat s dívkou... Můj mozek uvažoval nad důvodem této výzvy, ale zkouška byla nejpravděpodobnější, takže jsem zůstal u této myšlenky, což mě nutilo se více soustředit, abych prokázal své schopnosti.

Skoro se zarazila na místě, když se Synen zeptal Niasse na ten souboj. „To jako vážně? Souboj?“ Proběhlo jí hlavou, ale trošku se pousmála, protože by jí to přišlo vhod – když už chtěla jít s někým takovým na dobrodružství, měla by zjistit, jak na tom jsou v boji, když ona na tohle moc není. Hodilo by se, kdyby každý byl nadaný na něco jiného, aby se mohli doplňovat. Takhle nějak to tedy zatím vypadalo soudě podle Niassových svalů a útlé postavy Synena, který s sebou měl luk, takže očividně uměl střílet, což by se také mohlo hodit. Po chvilce došli k jezeru. Tady nejspíš měl začít ten souboj, bylo to přeci jen klidné místo a nemusel je tu nikdo vidět, což bylo bezpečnější, přeci jen bůhví, jaké mají schopnosti. Hledala důvody, proč Synen Niasse vyzval. „Chce si ověřit jeho schopnosti? Nebo chce vymyslet nějakou taktiku na případnou spolupráci?“ Tiše si povzdechla, protože nevěděla a zjistit se to nejspíš nedalo, jediné, co ji teď trošku znervózňovalo byla ta možnost, že by si jeden z nich chtěl zabojovat i s ní... Neměla by nejspíš sebemenší šanci, pokud by nemohla použít svá křídla, čímž by si to nejspíš prostě jen víc zavařila, to by nebylo dobré. Bylo by jen přirozené, kdyby se zeptali, pokud jde o to prověřování schopností, ale nejspíš by se z toho pak musela nějakým způsobem vyvlíknout. Přitom se postavila kus od nich, ke stromu, aby dobře viděla, ale kdyby se něco semlelo, aby také nebyla moc blízko.

Podíval jsem se na Synena a trochu jsem se pousmál. Nejdříve jsem vytáhl svůj nůž a popošel jsem několik kroků od Synena, aby jsme byli v ideální vzdálenosti od sebe. Nepřítomně jsem se díval do země, přičemž jsem mumlal starou modlitbu k bohu bolesti, která byla v prastarém jazyce Parsha. Tento "rituál" jsem prováděl, když jsem bojoval proti rovnocennému nebo silnějšímu protivníkovi, aby mi dodal bůh štěstí. Pohrával jsem si s nožem v ruce, různě jsem s ním točil a pohazoval jsem ho z jedné ruky do druhé. Nakonec nůž skončil v mé levé ruce a ta pravá vytáhla z pouzdra srp. Trochu jsem se přikrčil, abych byl připravený uskočit jeho prvnímu šípu, pak už se stačilo jenom obratně dostat přes jeho výstřely k němu, pak bych mohl vyhrát, ale pořád to nebylo jisté. Až budeš připravený, začni. Zamumlal jsem nepřítomným tónem a plně jsem se soustředil na jakýkoliv pohyb jeho rukou, abych mohl včas zareagovat, přece jenom mě mohlo jakékoliv zaváhání stát mé vítězství, které bylo asi jen symbolické, ale jakožto Parsha jsem měl touhu zvítězit v krvi, takže to pro mě bylo přirozené. Zajímalo mě, co se mu teď honí hlavou, jelikož do tváře jsem mu neviděl, takže jakékoliv emoce nebo plány prokouknout nešly, to samé jsem ale mohl říct o sobě.

Mé oči stihly zaměřit včas jeho pohyb rukou a při prvním záchvěvu jeho svalů jsem už hbitě uskakoval stranou. Opět se mě začala zmocňovat klasická válečná krvežíznivost, pro kterou jsme byli jakožto Parsha pověstní. Stále jsem si zachovával přikrčený postoj, přičemž jsem se přibližoval blíže k němu. Nohy jsem ale pokládal jinak, než při normálním běhu. Nebylo možné normálně poznat, jestli se příště pohnu doleva nebo doprava, což mi hrálo do karet. Střílej, jen střílej. Proběhlo mi hlavou. Rychle se mi rozpumpovalo srdce a svaly v rukou se začaly napínat. Teď jsem nevnímal nic kolem sebe, jenom šípy v tětivě jeho luku a jeho samotné tělo, které mě mohlo překvapit ještě jinými triky. Nevnímal jsem Elerí stojící opodál, ani jezero, které bylo jenom kousek ode mě, ani povrch, po kterém jsem se pohyboval. V hlavě jsem měl jen jedno. Dostaň se k němu a dokaž mu, že na té výpravě budeš aspoň k něčemu. Každopádně už mi došlo, proč se chová někdy tak sebevědomě. S lukem to opravdu uměl, s takovou rychlostí, jakou střílel z luku, jsem nikoho střílet neviděl. A to ani ty nejlepší lovce, kteří byli schopní zasáhnout běžící divokou kočku z nevýhodného úhlu. Zajímalo mě, jaké kejkle s lukem mi ještě předvede, ale prozatím jsem se soustředil jenom na tu část mozku, která byla stvořená k boji.

Ten výbuch mě opravdu překvapil. Nic takového jsem nečekal, ale potvrdilo to mé podezření, že mě chce vyzkoušet, jak bych reagoval v různých situacích. Zakryl jsem si pohybem ruky oči, ale tlaková vlna se do mě plně opřela, což mě přinutilo několik metrů ucouvnout, přičemž se za mnou utvořil oblak prachu. To mi hrálo do karet, jelikož jsem nebyl vidět. Určitě čekal,  že mě tímhle dostane, ale asi poprvé bojuje proti někomu z mé rasy. Navíc proti někomu jako jsem já. Jakmile jsem cítil, že tlaková vlna ustála, otevřel jsem oči, které teď zářily zlověstněji než obvykle. Rozběhl jsem se proti Synenovi, přičemž mě prach kryl až do dostatečné vzdálenosti k němu, aby nestihl zareagovat. V plné rychlosti jsem doběhl k němu a jedním pohybem nohy jsem mu vykopl luk z rukou. To mu dalo čas vytasit meč, než se vzpamatuji, navíc jelikož to je takový sparring souboj, počkal bych až se připraví na boj zblízka, i kdyby normálně tu příležitost neměl. A teď jsi dostřílel alchymisto. Teď je řada na mě. Proběhlo mi hlavou a s rozzuřeným pohledem v očích jsem byl připravený pokračovat v boji. Doufal jsem, že jeho meč také není nějakým způsobem otrávený, nebo vylepšený, to by mi dokázalo překazit naděje na vítězství.

Cítil jsem, že se mi do ruky vrací cit, byl to takový pocit, jako kdyby do ní opět začala protékat krev. Vše pro mě vypadalo dobře, ale on byl pořád rychlý - Rychlejší než já, takže jsem ho musel nějak unavit. Pokrčil jsem levou nohu a vymrštil jsem se proti němu, přičemž jsem po něm máchl srpem. Jeho rychlost byla vcelku ohromující, protože se této ráně vyhl. S tím jsem ale počítal, takže přesně v tom směru, kam se vyhl, jsem vykopl nohou, čímž jsem ho zasáhl do holení kosti. To ho zpomalilo natolik, že už byl snadný cíl. Srpem jsem udeřil tak, aby se v něm sekl jeho meč a dýkou jsem udeřil těsně nad rukojeť, čímž mu meč vyletěl z ruky. Dále následovala moje otočka tak, abych se dostal za něj a srpem jsem švihl tak, aby přesně obkresloval jeho krk. Dál jsem samozřejmě nešel, kdybych zatlačil, zabil bych ho. Myslím, že tady souboj končí. Řekl jsem udýchaně, přičemž konečně klesl oblak prachu, takže našim směrem mohla vidět i Eleria. Ale třeba ji její oči dovolily vidět vše i přes prach, čemuž bych se nedivil. Souboj to byl celkem těsný, hlavně díky jeho šípům, ale nezazlíval jsem mu, že použil ten výbušný. Přece jenom mě asi chtěl vyzkoušet a tohle byla ta nejlepší možnost, jak to dokázat.

Trochu jsem se zasmál a povolil jsem své sevření kolem jeho krku. Srp jsem schoval, stejně jako dýku a popošel jsem k jeho meči, který ležel opodál. Zvedl jsem ho a podal jsem ho Synenovi. Trochu jsem se zasmál jeho otázce mířené na Elerí. Dal jsi mi zabrat alchymisto, zoufale jsem se cítil já, když jsi po mě začal házet výbušniny. Odpověděl jsem mu se smíchem a pak jsem se posadil k nejbližšímu stromu. Ztěžka jsem oddechoval, protože z toho souboje mě nejvíce unavilo to, že jsem musel ustát tlakovou vlnu výbuchu, což nebylo moc příjemné. Podíval jsem se na Elerí a zajímala mě její reakce na tento souboj, jelikož to musela být opravdu podívaná, hlavně výbušné šípy pana alchymisty. Každopádně jsem doufal, že jsem teď prokázal takovou "hodnotu" pro tuto skupinu natolik, že mám práci jistou. Přece jenom to vypadalo, že to nejsou špatní lidé, takže cestovat s nimi nemusí být špatné a pracovat také ne, a ty peníze k tomu... To byla prostě dokonalá příležitost, alespoň pro mě. Pořád tady ale bylo něco, čeho jsem si všiml už v hostinci, když si Eleria upjatě kontrolovala plášť. Je možné, že něco skrývá, ale přišlo mi hloupé se ptát, i když jsem já ukázal všechno co jsem skrýval. Možná bych si zasloužil, aby mě také zasvětila do svých tajemství, ale bylo zbytečné to nějakým razantním způsobem řešit.

Díky těm jejím očím měla opravdu možnost vidět to celé i přesto, že valnou většinu toho souboje, zakrýval ten oblak, přes který by normální člověk neviděl – ona ale nebyla na (ne)štěstí normálním člověkem, a tak mohla skrz zpozorovat tu tepelnou auru, kterou vyzařovala jejich těla. Viděla tím jen takové obrysy, ale stačilo to na to, aby zhruba odhadla, co se děje. Byla opravdu překvapená, protože oba vypadali silně, tedy Synen o něco méně, a tak ten ji překvapil o něco více než Niass, který na první pohled jako bojovník vypadal. Oba byli výborní, i když každý v něčem jiném, vypadalo to, že ale mají hodně zkušeností, Synen očividně vynikal v rychlosti, Niass ale také nebyl vůbec pomalý, vypadalo to ale, že jeho převaha spočívá v síle, díky které nejspíš i vyhrál. Bylo to ale opravdu vyrovnané a mohlo se stát během souboje cokoliv – mohl nakonec vyhrát i Synen, dle jejího mínění. Zkřížila ruce na prsou a přivřela oči, tohle, co viděla, ji donutilo si myslet, že na téhle výpravě toho moc nezmůže, ne bez jejích křídel, která chtěla mít skrytá i před nimi, přestože měli cestovat spolu. Pomalu své dlaně přiložila k sobě a začala s lehkým úsměvem tleskat. Něco takového totiž pro ni bylo opravdu nepředstavitelné a ona stále z toho byla tak trošku mimo. Potom se zadívala na Synena. „Co je to za zvláštní otázku?“ Proběhlo jí hlavou. „Skvělé...“ Zamumlala a bylo to vlastně jediné, co ze sebe dostala, jakoby po tom jejich výkonu neměla slov.

Trochu jsem si povzdechl a jenom jsem přikývl, i když to asi ani jeden z nich nemohl vidět, když jsme se každý dívali jinam. Ano, také bych radši popadl dech. Odpověděl jsem a zvedl jsem se ze země. Popošel jsem k jezeru a klekl jsem si na jedno koleno, přičemž jsem si sundal masku z obličeje. Když jsem opět viděl svůj obličej v odrazu hladiny, jen jsem znechuceně zakroutil hlavou. Jsem já to ale krasavec... Proběhlo mi hlavou, ale pak jsem se jen sám sobě zasmál a nabral jsem si nějakou vodu do dlaní, kterou jsem si opláchl obličej. Tohle jsem udělal několikrát a pak jsem se jen tak posadil před jezero a díval jsem se na opačnou stranu, přičemž jsem přemýšlel, co nás na té práci čeká. Určitě to nebude nic pěkného, ale věřil jsem, že díky Synenovým šípům, mému srpu a Eleriíným... Vlastně jsem nevěděl, jak tuto myšlenku dokončit, přece jenom jsem nevěděl co od ní očekávat, což mě nutilo být pořád tak trochu nejistý ohledně toho, co bude vlastně dělat, když se na boj asi moc nehodí. Má sice obstojný meč, ale nevěděl jsem, jestli s ním umí zacházet.

Pousmála se nad tím, jak je to nejspíš unavilo, ale nebylo se čemu divit, byl to napínavý a těžký souboj, tedy nejspíš podle toho, co viděla. Sice neměla žádnou potřebu odpočívat, ale pokud s nimi na tu výpravu chtěla jít, prostě neměla na výběr. Potom si uvědomila, co Synen pověděl svému koni a jen se trošku pousmála, sedla si kus od něj a zhluboka se nadechla. „Myslím, že jste vyhrát mohl... Bylo to prostě vyrovnané.“ Dodala na vysvětlenou, aby tím nijak neurazila Niasse, přeci jen z něj měla celkem respekt, o to větší, když bojoval tímhle stylem. Její respekt ale narostl i u Synena, protože s lukem uměl zacházet více než dobře. Zamyslela se nad tím, jestli by neměla začít trénovat s Maitsukoe, přeci jen takhle bude týmu na obtíž, co se boje týče, a to je přesně to, co nechce. Pak si uvědomila, že Synen říkal, že je tu poprvé – trošku ji to zarazilo. „To je taky nějaký kočovník?“ Proběhlo jí hlavou, a pak se otočila na Niasse, který spíš vypadal na někoho takového. Bylo pěkné počasí, takže by celkem ráda skočila do vody, ale to jí společnost těchhle dvou tak trošku znemožňovala. „Synene... Odkud vlastně jste?“ Zeptala se a opět použila vykání, na které je zvyklá, neměla mu v plánu tykat dříve, než o něm nebude vědět více. Niass už jí řekl o sobě celkem dost, daleko více než ona jemu, ale Synen pro ni stále zůstával tím tajemným lukostřelcem, o kterém věděla snad jediné to, že umí výborně s lukem, ale jinak je jí celkově tahle postava neznámá.

Ohlédl jsem se směrem k těm dvěma a trochu jsem se zachechtal. Takže milenecké hádky... Trochu jsem se zachechtal a poté jsem se pomalu zvedl. Vytáhl jsem obě své zbraně a vstoupil jsem do jezera tak, aby mi voda sahala po kotníky. Začal jsem jednoduchým způsobem nejdříve znovu zkoušet všelijaké styly manipulace s tou zbraní, která byla té ruce určena. Po chvíli jsem začal procvičovat své bojové kreace, přičemž už se zapojily obě ruce. Také jsem zkoušel trochu úskoky a jiné manévry, přičemž díky vodě to šlo ztěžka, což byl účel. Čím tvrdší trénink, tím lehčí praxe - Jak mi říkával otec. Každopádně jsem si po tomto souboji chtěl ještě trochu zatrénovat, abych se snadněji držel v kondici. Přece jenom to, že jsem porazil Synena neznamená, že jsem na vrcholu a už se nemůžu zlepšit, právě naopak. Každopádně už tak jsem byl daleko od Synena a Elerí, a ještě k tomu se pode mnou ozývaly zvuky vody, která se vzpírala mým pohybům, takže jsem opravdu jejich konverzaci neměl šanci postřehnou, ale ani jsem to nepotřeboval - proč taky. I když bych si rád se Synenem promluvil, přece jenom o něm nevím vůbec nic, kromě toho, že zatraceně dobře střílí.

Vypadalo to, že ta její podpora mu nijak nepomohla, stále z toho vypadal celkem vyvedený z míry, ani se nedivila – někoho tak silného musí přeci překvapit prohra, ať už je s kým chce. Nemělo cenu se snažil dál ho přesvědčovat o tom, jak silný vlastně je, věděla, že na to si časem musí přijít sám, nějakým způsobem si to prostě dokázat. Po jeho odpovědi jen přikývla, protože to zapadalo do sebe – říkal, že je tu poprvé, ale na kočovníka nevypadal, takže prostě jen bydlel poblíž, ale tady v hlavním městě nejspíš ještě nebyl. Také ji celkem zajímalo, jestli již byl na takovém dobrodružství, které plánují, nevěděla ale, jestli se zeptat, ale nemělo by tu být nic, co by nebyl ochotný ji říct, i když možné je vše. „Chápu...“ Zamumlala a jen se trochu pousmála. „Takže tady v Usianě nejspíš máte dost přátel, pokud se tam všichni znali jménem, v té vesnici.“ Vyslovila svou myšlenku, ale pak se zarazila a zavrtěla nad svým chováním hlavou – tohle bylo dost troufalé a ona o něm nevěděla tolik, aby se ptala na takové věci, přeci jen to mohlo být kdoví jak a mohla se ho tímhle nějak dotnout, anebo dost rychle narazit. Raději rychle odpověděla na svou otázku: „Ano, jsem šlechtična, opravdu nejsem zloděj.“ Oznámila mu celkem pobaveně, dračí zlodějka? To už by byla opravdu vražedná kombinace, už takhle se jí někteří báli, tohle neměla zapotřebí. „Ten meč se dědí z generace na generaci. Dával se vždy jen mužskému potomkovi, ale vzhledem k tomu, že jsem jedináček, jsem takovou výjimkou. Připadl mi, než jsem odešla ze své země, jinak by upadl nejspíš v zapomnění“ Zamumlala a pousmála se. Neměla důvod něco takového tajit na rozdíl od jiných částí její minulosti, takže jí to nedělalo sebemenší problém. Poté se ohlédla na Niasse, který momentálně očividně trénoval. „Wow, před chvilkou dokončil souboj... A teď trénuje?“ Nevěřícně nad ním zavrtěla hlavou. Vypadalo to, že se prostě drží v kondici i přesto, že říkal, že je unavený, tohle prostě nemohla pochopit. Nejspíš prostě nikdy nechtěl prohrát, a tak se držel tím pravidlem, že čím více potu vypotí, tím méně krve potom ztratí v boji. Musela uznat, že na tom vážně něco je.

Malinko si po jeho odpovědi skousla ret – její myšlenky byly oprávněné, vážně se ptát neměla. Tohle téma raději tedy odsunula někam do ústraní, už jí nepřišlo vhodné se ptát dál. Podle toho, co řekl, měla pocit, že je tak trošku samotářský typ, což ji přivádělo k tomu, proč vlastně hledal společníky, no, nejspíš chtěl přežít, získat větší šanci na úspěch, což tak nějak chápala. Přeci jen „víc hlav víc ví“, více lidí má větší šanci uspět, tohle je prostě pravidlo, které platilo, platí a platit vždy bude, to se nezmění. Potom se jen otočila na Niasse a trošku se zašklebila. „Je, prostě nechápu, jak po tom souboji může takhle makat... Musí to být náročné a on nejspíš má dobrou fyzičku, řekla bych.“ Měla pocit, že ta poušť ho nejspíš hodně naučila, to, že přežil proti drakovi, jak jí říkal v hostinci, už to samo o sobě je skvělý výkon. Měla by být ráda, že putuje právě s nimi – byli silní, jen se nechtěla cítit tak nějak nepotřebně. „Ještě bych se chtěla na něco zeptat... Na takové dobrodružství jdete poprvé, anebo už s tím máte nějaké zkušenosti?“ Zeptala se zvědavě – přeci jen ona s ničím takovým zkušenosti neměla, Niass putoval pouští, což musela být velká zkušenost sama o sobě, přeci jen už tam přežít, musel být výkon. Prostě ji zajímalo, jak je na tom s tímhle Synen.