Hlavné mesto Lylian

Zaujalo jí, co řekl, vypadal jako někdo se zkušenostmi, takže že by je nasbíral tou cestou, která však nebyla misí? To nevěděla, ale byl silný, nejspíš silnější, než si sám myslel. Přeci jen ze svého úhlu pohledu, když bojovali, viděla věci jinak než oni, když v tu dobu byli do boje zapáleni. V tu dobu se totiž spíše soustředili na vítězství, tedy vypadali na to, že každý z nich chce za každou cenu vyhrát, a tak si něco dokázat – nojo, chlapi. Takže jim šlo o výsledek a nebylo pro ně důležité, jak dobří přitom byli. Vypadalo to, že Synena ta prohra vzala dost a začal se tak nějak podceňovat a naopak dle jejího názoru přeceňovat Niasse – síla nemůže být všechno, ani to tak prostě není. „Ne, nemáme na straně jen Niasse, máme na své straně tebe, mě i jeho – jsme teď tým. Také máme na straně své bohy...“ Zamyslela se nad tím, co právě řekla. „Tedy doufám.“ Proběhlo jí hlavou a tiše si povzdechla.

Zaváhala – tohle snad byla jediná otázka, které se předem bála, ale počítala, že se jeden z nich zeptá, přeci jen tu ta možnost byla, navíc byla tímto trošku tajemná a ani o těch očích nechtěla mluvit. Ty ale byly průhlednější, tohle chtěla ještě nějakou dobu skrývat, protože nevěděla, jak budou reagovat. Uvažovala nad tím, že by mohla zkusit změnit téma, ale to by bylo moc průhledné. Synen na to vypadal dost chytře, že by se nechal něčím takovým odradit, navíc jak před chvilkou sama řekla – jsou tým. Z vlastních zkušeností věděla, že neříct něco takového by je mohlo stát život, což v tuhle chvíli nemohla dopustit. Neměla tedy už na výběr, ne teď, když už se zeptal. Kdyby se to pokusila utajit, nejspíš by tím ztratila jeho, případně jejich důvěru, a proto jen zavrtěla hlavou, trošku si vyhrnula svůj plášť, ze kterého vykoukla bílá křídla. „Ne, není to to jediné...“ Zamumlala a doufala v to, že tímhle všechno nezkazila, ale neměla pocit, že Synen je ten druh člověka, který by odsoudil lidi kvůli něčemu takovému, i když se mohla ještě divit. Potom si jen plášť opět spustila, přecijen, kdoví, kdo byl poblíž.

Překvapeně zamrkala a nadzdvihla jedno obočí. Takhle reakce byla nečekaná, ostatně to nevypadalo, že by se draků nějak bál. Stále tu byli lidé, co draky respektovali, považovali je za vyšší tvory, přesto si nemyslela, že by Synen byl tenhle případ, spíš byl zvědavý, což usoudila dle té jeho otázky, i podle toho, jak vlastně byla položena a jak vyzněla. „Vážně se mu to líbí?“ Proběhlo jí hlavou, kterou pak nevěřícně zavrtěla, ale hned poté odpověděla na tu jeho otázku. „Ano, přesně to dokážu, takže... Nejsou to jen křídla na okrasu.“ Trošku si ho změřila pohledem a doufala, že neudělá podobnou hloupost jako Niass v hostinci, i když jí nepřišel jako takový typ člověka, měla ho za někoho rozumného a přemýšlivého, co neudělá něco jen tak náhodně, bez rozmyslu. Prostě na ni tak působil a doufala ve svou intuici, šestý smysl, který jí v některých situacích sloužil dobře. Potom se zhluboka nadechla a pokračovala v tom, co chtěla říct. „Když už jsme u toho, myslím, že byste měl vědět, že ty oči také nejsou jen podobné drakům, mají i schopnost, která se nám později může hodit – můžu vypozorovat jakousi tepelnou auru, díky které vidím něco jako obrys protivníka a takovou... Barvu. Dá se s tím někdy rozeznat někdo v delší vzdálenosti, kterého normální oko nemá šanci vidět, dá se s tím někdy poznat, co je to přesně zač, podle barvy té aury a tvaru, dá se s tím poznat, jestli je člověk naštvaný, anebo naopak ledově klidný – když je někdo totiž naštvaný, obvykle se v něm začne „vařit krev“, což dělá tmavší barvu aury...“ Nevěděla, jestli to popsala dostatečně jasně, ale lépe už se to nejspíš nedalo. Tohle měla potřebu říct už jen kvůli tomu, že by se to mohlo na jejich výpravě dost hodit v různých situacích, bylo to hodně důležité pro spolupráci, kterou budou nejspíš potřebovat opravdu dost. Doufala, že tohle ale Synen uchová v tajnosti, byly to takové její trumfy, které mu řekla jen z čistě pracovních důvodů. „To je ten důvod, proč jsem mohla vidět vás dva při boji i skrz ten oblak, který způsobil ten šíp – prostě jsem viděla auru, to je vše.“ Dodala nakonec a tiše si povzdechla, jakoby mluvila jedním dechem celou tu dobu.

V hlavě se jí vytvořila představa, která ji po dlouhé době rozesmála – také si uvědomila, jak by to tak mohlo vypadat, což by vypadalo opravdu divně, bez nadsázky. Alespoň tím stylem, kterým to popsal on. „Neuvěřitelné, říkáte? Musím uznat, že je to dobré, až na to, že jsem tomu musela přizpůsobit svou taktiku. Creast mě ale zase neobdařil takovou schopností v boji, myslím si ale, že tímhle vám mohu být užitečná.“ Dopověděla mu svou myšlenku a malinko se zašklebila. On jí už nějakou dobu tykal, řekla mu snad všechna svá tajemství, která se mohla v dobrodružství hodit, pokud chtěla zrychlit komunikaci během té mise, měla by mu také začít tykat. „Vít-, ehm... Víš, půjčit ti je vážně nemůžu.“ Oznámila mu s úsměvem, který ale neměl daleko od smíchu. „Každopádně, pokud budeme sehraní, mohu být na chvilku tvýma očima, abys naplno mohl využít svých lukostřeleckých schopností.“ Odpověděla, a pak se na chvilku ohlédla za Niassem, než zase pohlédla na Synena. Musela uznat, že tým jsou zvláštní, každý s jinou schopností, daleko odlišnou od těch schopností druhých, což by mohlo být výhodou, aby se mohli doplňovat. „Předpokládám, že budeš takovým velitelem týmu, že?“ Zeptala se nakonec – přeci jen mu všechno tohle řekla, protože měla ten pocit. On by to měl tedy jakýmsi způsobem alespoň ze základů řídit, takže by mohl zúročit to, co od ní ví naplno. To tykání by mohlo také pomoci k rychlejí komunikaci alespoň prozatím mezi velitelem a členkou týmu, to by také nemuselo být úplně od věci.

Po takové době tréninku jsem cítil bolest ve všech částech těla, takže jsem nakonec dokončil svůj trénink hodem nože, který se zabodl přesně do stromu opodál. Stále jsem na sobě neměl masku, tudíž pot, který mi stékal po tváři vytvářel z těch jizviček opravdu zajímavou podívanou. Navíc teď opravdu jasně zářily, takže jsem opět nevypadal jako příliš přívětivý člověk. Vyšel jsem z jezera a sebevědomým krokem jsem došel ke stromu, ve kterém spočíval můj nůž. Rozzuřeně jsem do něj udeřil pěstí a pak jsem se k tomu stromu posadil. Zaklonil jsem hlavu a ztěžka jsem oddechoval. Pořád jsem nebyl dost dobrý, jak mi říkala ta klasická válečná ctižádostivost. Mohl jsem možná být v boji zblízka lepší než Synen, to ale nebylo všechno. Na výpravě jsem chtěl být tak dobrý, abych ochránil jak sebe, tak je, před dotíravými útoky, což asi byla nejlepší taktika. Synen luk, já srp. Jenže na to jsem se opravdu necítil dostatečně silný. Nakonec jsem jen zakroutil hlavou a zasmál jsem se sám sobě. Na tyhle myšlenky nebyl čas ani příležitost. Ohlédl jsem se na Synena a Elerí a když jsem si všiml jejich úsměvů, jen jsem se zachechtal a zakroutil jsem hlavou. Takže to vypadá na to obvyklé rozdělení. Já a zbytek. Takhle to dopadlo v každé společnosti, ve které jsem byl, i když teď jsem si za to mohl sám. Každopádně mě to nijak netrápilo, jenom mě zaujalo, že se to tímto směrem ubralo tak rychle. Na samotu jsem byl zvyklý, takže mi to problém nedělalo. Zaklonil jsem hlavu a zavřel jsem oči, ale usínat jsem nehodlal.

Tiše se zasmála té jeho otázce, i když vyzněla poněkud úchylně. Poté jen zavrtěla hlavou. „Ne, to opravdu nejde, možná je to jen dobře.“ Dodala s kyselým úsměvem, a pak jen přikývla nad tím jeho velitelstvím. Podle ní to byl dobrý nápad už jen s principu, protože to byl on kdo jim podal tuhle nabídku, a tím způsobem vytvořil tým. Navíc jeho schopnosti byly opravdu dobré, a co hlavně oceňovala bylo to, že většinu věcí neřešil silou, jako třeba Niass. Nechtěla ho tím však nijak shazovat, protože musela uznat, že i to se v některých situacích mohlo dost hodit. Když si všimla, že Niass už dotrénoval, podívala se na Synena a jen lehce přikývla. „Pokud mě omluvíš...“ A pomalým krokem přitom došla k Niassovi, který seděl opodál, a tak nejspíš nic nezaslechl, i když tohle téma už se ho týkalo a měl by být při něm a také vyjádřit svůj názor. „Takže... Řešíme, kdo bude vůdcem skupiny.“ Oznámila mu neurčitě, protože byla zvědavá, jak zareaguje, když konkrétně nezmíní Synena. Přitom si sedla vedle něj. „Opravdu makal, je to dost vidět, na misi bychom nejspíš neměli jít hned, aby si stihl trošku odpočinout.“

Oči jsem nechal zavřené a jen jsem pokrčil rameny. Nad tímhle jsem ani nemohl nějak přemýšlet, volba byla jasná. Synen. Jasná volba. Odpověděl jsem rozhodným tónem. Já osobně jsem vedl sice několik karavan přes pouště, ale tohle bylo jiné. Nechtěl jsem Synena nějak shazovat, ale tohle vést by bylo určitě jednodušší, jelikož při putování pouští je důležitější použít dost síly a ne jen mozek, jak to bylo vidět u Synena. Na výpravě tohoto rozměru to ale bylo dostatečné a možná i lepší řešení. Nejistě jsem otevřel oči a zadíval jsem se Eli do očí. Zajímala mě její reakce při přímém pohledu na mou tvář, která opravdu nepůsobila nějak příjemně, jak jsem moc dobře věděl, ještě k tomu, když jsem se stále neuklidnil, tudíž přes jas jizev nebyla vidět má kůže. Naprosto jsem nevěděl, o čem se ti dva bavili, a i když jsem byl zvědavý, nezeptal jsem se, jelikož by to nebylo příliš slušné. Ale já jsem už svou naprostou "nevychovanost, idiocii a vidláctví" Elerí tak trochu falešně dokázal, takže zeptat se by jen utvrdilo její smýšlení o mě. Prozatím jsem to ale nechal plavat, nemělo smysl to zjišťovat, co bych z toho měl. Nakonec se mé rty z nějakého mě neznámého důvodu zkroutily do úsměvu, prostě to udělaly, aniž bych jim k tomu dal jakoukoliv záminku či příkaz.

„Wow.“ Proběhlo jí hlavou a trošku se pousmála – tímhle by byl jeden z problémů vyřešen, jednohlasně se totiž shodli, což mohlo ulehčit další postupy. Kdyby totiž došlo k hádce kvůli vůdcovství, opravdu by to mohlo celou situaci zkomplikovat, kdoví, jestli by třeba i nedošlo k rozpadu jejich týmu, ale takhle to vypadalo, že s tím Niass počítal ještě dříve, než se zeptala. Prostě to bral jako samozřejmost. Když se na ni takhle podíval, na jeho tvář nijak nereagovala. Už ji nemohla překvapit tak jako prvně, navíc její výchova jí nedovolila jakkoliv reagovat – každý podle jejího názoru vypadal jinak a nemohl za to. Stejně jako jemu by se mohly hnusit její křídla, o kterých tedy nejspíš nevěděl, tak jí ale rozhazovaly spíš ty jeho oči – stále. Oči bez bělma, zářivě zlaté. Prostě to bylo děsivé, a tak pohled do očí neopětovala a přitom tak nějak doufala, že ho to nijak neurazí. Překvapeně zamrkala, když se usmál, ale její rty se do úsměvu rozšířily také. „Mimochodem, ten trénink... Výborný. Myslím ale, že výpravu odložíme, než zase nebudete plný energie, tohle Vás muselo vážně vyčerpat.“ Zamumlala. Vlastně by to sama ani náhodou nevydržela – takový dlouhý trénink. Tohle přeci muselo vysílit i jeho, ne?

Uvědomil jsem si, že asi nemá zájem dívat se na takového znetvořeného člověka, jako jsem já, takže jsem sáhl po své masce a natáhl jsem si ji na obličej. Teď zase byly vidět mé oči, kterým se vyhýbala. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou a přestal jsem se ji dívat do obličeje, aby se necítila nějak nepříjemně. Přece jenom těch nepříjemností už jsem způsobil dost.Výborný? Pořád to není dost. Každopádně jsem připravený vyrazit, jakmile budete připravení vy dva. Odpověděl jsem neprůhledným tónem. Nakonec jsem se ale musel trochu uchechtnout, kvůli její slušnosti. Já už jsem ti snad dokázal, že jsem jenom buran a idiot, takže mi klidně můžeš tykat, navíc na té výpravě by to mohlo poněkud zrychlit komunikaci. Díval jsem se směrem na jezero, které se momentálně zajímavě třpytilo. Trochu jsem se nad tím pousmál a pak jsem natáhl ruku nad sebe, čímž jsem vytáhl ze stromu nůž a začal jsem s ním nepřítomně pohazovat v ruce.

Trošku zaraženě stočila svůj pohled opět k němu. Nechtěla, aby to vypadalo tak, že kvůli jeho zhyzděnému obličeji, anebo kvůli jeho očím, se bojí podívat do jeho tváře. Takhle to totiž úplně nebylo a nejspíš šlo jen o zvyk, alespoň si to myslela. Potom jen překvapeně zamrkala a pobaveně zavrtěla hlavou, ale zároveň zareagovala na to, že mu má tykat. Musela uznat, že ty důvody byly oprávněné a ona sama měla pocit, že by to komunikaci opravdu urychlit mohlo. „Vážně... Nechápu, co je tvým cílem, pokud ti tohle přijde málo. Sebedestrukce?“ Zeptala se s úsměvem, který skoro přecházel do smíchu a přitom doufala, že ho to nijak neurazí. Spíš to řekla tak nějak z respektu, protože tohle jí přišlo až neuvěřitelné. Měl výdrž, když si takhle mohl dát souboj a ihned po tom jít takhle tvrdě trénovat a ještě měl stále energii navíc. Pak ta jeho síla, to, jak uměl bojovat – nejspíš se to vše musel naučit v té poušti, aby přežil, čemu by se nedivila, protože tam žije mnoho pochybných tvorů i lidí. Cestou sem vlastně přes poušť šla a byla ráda, že tu cestu přežila. To teplo, které pálilo, nesnesitelné horko, všechny ty nástrahy... „Ne, myslím, že počkáme – měl by sis odpočinout, kdybys byl vysílený, nejspíš by bylo putování daleko těžší.“ Oznámila mu natvrdo, protože to takhle bylo. Neměla důvod mu to tímhle způsobem neříct, přeci jen, on byl podle jejího názoru a toho, co zatím viděla také někdo, kdo jednal na rovinu svým způsobem. Vypadalo to, že jde prostě do takových věcí po hlavně a příliš nepřemýšlí nad tím, jaké by to mohlo mít důsledky. Prostě to bylo asi tou jeho bojovností, které měl více než dost.

Trochu jsem se zasmál její reakci na to, že si ještě nepřipadám dost dobrý. Každopádně mě asi nemohla pochopit, když nezažila to co já. Přece jenom ona nemusela vidět, jak se po její marné snaze nepodaří zachránit jediného člověka z celé karavany. Sice jsem nakonec draka sám zabil, ale nikdo kromě mě nepřežil. V ten den jsem si přísahal, že už nikdy neselžu a tohle byla tak trochu příležitost to dokázat. V podstatě mi ani tak nešlo o Synena, jelikož jsem viděl, jak se o sebe dokáže postarat, tomu bych musel pomoct pouze v případě souboje zblízka proti někomu, kdo je lepší než on. Naopak Eleria mi připomínala jednu dívku, která v ten den ztratila svůj život, připadala mi tak trochu bezbranná, i když měla dračí oči a bůhvíco ještě skrývala pod pláštěm. Sebedestrukce je další na řadě, pokud si nebudu připadat dostatečně silný. Odpověděl jsem ji trochu pobaveným tónem. Nakonec jsem se ale hlasitě zasmál, když mi v podstatě přikázala, abych odpočíval. Podíval jsem se na ni a odpověděl jsem. Dobře, raději se podřídím, jen kvůli vlastni bezpečnosti. Přece jenom mám pořád přikázané se tě bát. Sehrál jsem co nejvyděšenější tón, jak jsem dokázal a pak jsem opět zakroutil hlavou a schoval jsem svůj nůž, který už nějakou dobu spočíval v mé ruce. Neměl v ní žádné využití, takže nemělo smysl ho dále třímat v ruce. Každopádně jsem si při téhle příležitosti opět vzpomněl na poušť, která mi chyběla. I přesto, že to bylo nebezpečné a nehostinné místo, byl to pořád můj domov a bylo to jediné místo, kde jsem se choval naprosto přirozeně.

Bylo opravdu zvláštní vidět takhle ten jeho smích, protože když ho viděla poprvé, ani by si nedovolila říct, že něco takového opravdu dokáže, opak byl ale pravdou a ten jeho smích jí ani nepřipadal úplně nucený, což ji donutilo uvažovat o tom, že i přes ten jeho vzhled, minulost, ze které jí sice nejspíš řekl jen úsek, ale i to stačilo, aby měla prozatím nějakou představu, i přes tu jeho bojovou povahu, kterou se nesnažil skrývat a možná to bylo i dobře, i přes jeho „vidlácký“ způsob vyjadřování a vychování, to musel být v jádru dobrý člověk. „Tak dobrému členu týmu nedovolím použít takovou techniku jako je sebedestrukce.“ Oznámila mu nejprve vážným tónem, pak se ale zasmála. Snažila se, aby to zpočátku znělo co nejvíce povýšenecky, aby to působilo šlechticky. Nevydržela to ale a musela se zasmát. „Tak myslím, že děláš dobře, nemusel bys dopadnout dobře, třeba by ses mohl stát potravou drakovi, tedy spíše dračí dívce.“ Dodala vlastně humorným tónem, tímhle jí nahrál, a tak to musela prostě použít, protože se to právě opravdu hodilo. „Kanibalismus, hmm?“ Proběhlo jí hlavou a opět se zasmála. Nespíš si nemyslel, že je nějak nebezpečná, i když už se s drakem střetl, ona od nich nějaké ty schopnosti získala, i když ne mnoho. Stále to ale stačilo na to, aby se odlišovala od těch „obyčejných lidí“, kteří se spoléhali hlavně na sílu, rychlost a podobné vlastnosti, zatímco ona se spíš spoléhala na svou intuici, a ano, dá se říci i rychlost, která ale byla užitečná spíše k obraně než útoku. Jak říkal Synen. Její oči by se hodily snad každému lukostřelci, který by tak měl větší šanci se trefit, než se vůbec nepřítel přiblíží. Nejspíš to ale Creast chtěl tak, aby je raději měla dívka, která moc v boji nevyniká, nejspíš to nějaký účel mělo.

Tak dobrému členu týmu... Zopakoval jsem si její větu v hlavě a trochu jsem se zasmál. Myšlenkami jsem opustil písečné bouře, které jsem vždy vítal s úsměvem jako přirozenost, a horký písek, který bych teď tak rád cítil pod nohama. Tak dobrému členu týmu? Ještě chvíli a začnu ze červenat. Odpověděl jsem ji na to se smíchem. Ta představa byla zajímavá, přece jenom kontrast červené a zářivé pískové by na mé tváři vypadal jistě zajímavě, ale to by nejdřív muselo něco mé zčervenání způsobit. Pak jsem jenom pobaveným tónem dodal. Někdo tvých rozměrů aby spořádal někoho, jako jsem já? To se mi nezdá moc pravděpodobné. Ta představa mě přiměla se zasmát. Přece jenom byla oproti mě dosti drobná, takže vidět sebe jako potravu pro ni vypadalo opravdu komicky. Ani jsem si nemyslel, že je nebezpečná, alespoň ne mým směrem, jelikož jsme teď byli součástí jedné výpravy, což ji dost omezovalo, alespoň doufám. I když jakmile to skončí, možná se mě pokusí zabít za to, co jsem udělal v hostinci. Určitě mi to stále zazlívala, což jsem si svým způsobem vyčítal. Sice mě většinou netrápily jakékoliv pocity směrem ke mě, ale tohle bylo tak trochu jiné, jelikož jsem je způsobil svým idiotským chováním. Každopádně jsem se rozhodl nad tím teď neuvažovat, jelikož to postrádalo smysl, zadíval jsem se ji do očí těmi svými zlatými, které měly povrch, který připomínal písek. Z nějakého důvod mě také písek neovlivňoval tak jako ostatní, jelikož mi třeba při písečných bouřích v očích nedělal jakékoliv problémy. Možná to byla jedna z mála výhod, co tohle prokletí má.

Zavrtěla nad ním hlavou. Netušila, jestli je to prostě jen přehnaná skromnost, nedůvěra v sám sebe, vážně pocit, že není tak dobrý, anebo nějaká maska, přetvářka. Byl hodně silný a musel si toho přeci být vědom, ne? „Červenat? Vážně? Myslím. Že to „dobrý“, je stále slabé slovo – co takhle, že bys byl výborný bojovník, co?“ Zeptala se s úsměvem a byla zvědavá na to, jaká bude vlastně jeho reakce. Potom se trošku zasmála tomu jeho dodatku k tomu, že by ho snědla. „Tak co ty víš? Třeba mám takovou schopnost, že se umím proměnit na draka, a tím pádem bych poté byla tak... 3x-4x větší než ty sám, nejspíš ještě více tedy...“ Dodala naprosto vážným tónem a změřila si ho pohledem. „Takže se moc nesměj, ty pouštní obře, myslím, že to by pak bylo více než pravděpodobné.“ Tohle řekla takovým hlubokým, pomalým hlasem jako nějakou věštbu nebo něco takového. Prostě se snažila, aby to vyznělo co nejstrašlivěji, což se jí možná v rámci mezí i podařilo. Hlas v hlavě se jí sice smál, ale ona sama se ani neusmála, což mohlo působit trošku zvláštně, to ale bylo přeci účelem.

Podíval jsem se na ni a nazdvihl jsem jedno obočí. Zajímalo mě, co se tímto snaží vypozorovat, ale jenom jsem zakroutil hlavou a odpověděl jsem. Varuji tě, při zčervenání je možné, že místo červené použije mé tělo pískovou. Raději se toho pokusím vyvarovat, aby jsi neutekla ještě dříve, než začne výprava. Pak jsem se musel chtě nechtě zasmát. V podstatě bylo pravděpodobné, že by na mě takový přirozený reflex fungoval jinak, než by měl. Přece jenom všechno na mě bylo jiné, než u ostatních. Pak jsem zahrál vyděšený pohled a naklonil jsem se trochu dál od Elerí. V tom případě se omlouvám za všechny nepříjemnosti, které jsem způsobil madam. Odpověděl jsem roztřeseným hlasem, přičemž jsem zadržoval smích. Nebyla příliš děsivá, ale představa, že by se teď proměnila na draka mě kapku pobavila, ale zároveň bych asi zareagoval poněkud agresivně, jelikož zášť k drakům neustupovala. I když... Zatím všechno, co bych měl normálně dělat jsem v její přítomnosti nedělal a choval jsem se jinak, což jsem nechápal, takže jsem nepočítal ani s tím, že kdyby se skutečně proměnila, že bych zaútočil.

Trošku se zasmála. I když si uměla představit, že něco takového se mohlo stát, i když to takhle vypadalo, že se nikdy nečervenal, když sám neví, co to s ním dělá. No, tomu se vlastně ani nedivila, protože vypadal na někoho, kdo něco takového prostě nemohl znát. „Dobře, dobře, myslím, že se raději budu mít na pozoru. Myslím ale, že podceňuješ mé schopnosti – neutekla bych.“ Oznámila mu pobaveně, i když to myslela napůl vážně. Kdoví, jak by to vypadalo, kdyby jeho obličej náhle nabral celý tu pískovou barvu? Nejspíš trošku... No, prostě děsivě. „Jen se boj.“ Proběhlo jí hlavou a trošku se pousmála. Bylo zřejmé, že to jen dělá, ostatně stejně jako ona, i tak jí to ale dávalo zvláštní pocit klidu, protože pak tenhle člověk nevypadal už tak děsivě, když hrál, že má alespoň z něčeho strach, i když by se nedivila, kdyby se draků bál po jeho zkušenostech doopravdy, chápala by to více než dobře. Většinou člověk získá strach právě z takových zkušeností, jako prožil on. „Dobrá, potom tvou omluvu přijímám, prozatím.“ Dodala vážným tónem a trošku se zakřenila. Toto postavení se jí přirozeně líbilo, i když to nejspíš nebylo úplně vážné, protože ve skutečnosti se ho nejspíš bála daleko více než on jí.

Její odpověď mě trochu překvapila, ale to bylo tím, že mě asi neviděla, když... Svou myšlenku jsem nedokončil, jelikož ji můj mozek zavrhl. Tak mě prostě neuvidí, tečka. Proběhlo mi hlavou. Zavrtěl jsem hlavou a zadíval jsem se ji do očí. Asi by ze mě opravdu měla strach, jelikož pokud jsem teď pro ni byl děsivý, tak potom by už opravdu utekla. Každopádně jsem to teď nijak neřešil, jelikož taková situace nenastane... Snad. Dobrá, budu s tím počítat. Odpověděl jsem na její první myšlenku. I když pokud by opravdu neutekla, opravdu bych obdivoval její odvahu. Trochu jsem se zasmál a pak jsem si hraně oddechl úlevou. Uff, už jsem se opravdu obával o svůj buranský život. Odpověděl jsem a pak jsem se trochu pousmál při pohledu na ni, i když to opět nebylo vidět. Někdy mi to, že mi nikdo neviděl do obličeje překáželo, někdy to však bylo dobře. Teď jsem nevěděl, ke které skupině to přiřadit. Možná k té první, aby viděla, že jsem opravdu člověk a ne nějaký netvor, nebo k té druhé, abych si nepřipadal jako blázen co se neustále bezdůvodně usmívá.

„Buranský...“ Zopakovalo se jí po něm v hlavě a jen se trošku uculila. „Popravdě jsem si původně myslela, že jsi daleko větší buran, než jakým se mi jevíš teď. Třeba ale opět změním názor.“ Oznámila mu pobaveně, ale přitom nevěděla, jestli je to možné. Když se jí takhle rychle změnil názor na to, že je to nehorázný buran a idiot, stejně rychle se to může nejspíš změnit zpět. Podívala se na něj a tak nějak ho sjela pohledem od hlavy až k patě. Stále tu byla spousta otázek, které nebyly zodpovězeny, takové, které ji zajímaly, ale zároveň se bála u některých odpovědi. A i když o ní nejspíš věděl on daleko méně než ona o něm, ještě si chtěla dovolit pár otázek směrem k němu. Zatím ještě nikdy totiž nedal najevo, že by mu dělalo nějaký problém něco říct nebo ukázat – živým důkazem byl obličej, který ukázal, aniž by to po něm někdo chtěl předtím v hostinci. Asi mu bylo jedno, jaký na to lidé mají názor, anebo si prostě za tu dobu už zvykl. Zhluboka se nadechla a opravdu zvídavým pohledem se na něj podívala. „Niassi... Jak jsi přežil boj s tím drakem? Tedy... Vím, že jsi silný, ale nemyslím si, že jenom hrubá síla by stačila.“ Druhou částí věty spíš jen tak odůvodňovala, proč se na něco takového ptá, protože to mohlo vyznít špatně. Zajímalo jí to, protože draci byli celkem vzácná zvířata, tedy nejspíš stále jsou. Vzhledem k jejich vzácnosti jsou to ale opravdu silní tvorové, a když už zaútočí na člověka, většinou z něj doslova nadělají sekanou.

Trochu jsem se zasmál a pak jsem odpověděl. No, doufám, že už ti nedám důvod změnit názor. Při odpovídání byl v mém hlase slyšet pobavený tón, ale myslel jsem to vážně, jelikož nebyl příjemný pocit, když mě považovala za úplného idiota a bůhvíco ještě. Pak jsem se ale podíval stranou, když se zeptala na to, jak jsem porazil draka. Popravdě jsem důvod moc dobře znal, ale nemohl jsem ji to jen tak říct. Ne, že bych ji nevěřil, ale prostě to bylo trochu děsivější, přeci jenom mé prokletí dělalo daleko víc než jen to, co jsem ji řekl a co bylo vidět. To je vcelku na dlouhé vyprávění. Každopádně mi k tomu dopomohlo to prokletí... Odpověděl jsem dost neurčitě, protože i kdybych chtěl, nevěděl jsem jak to popsat. Možná časem bych mohl schválně tento účinek vyvolat, kdyby opravdu toužila potom znát způsob mého přežití. Každopádně jsem teď chtěl změnit téma, takže jsem raději rychle vymyslel otázku. Byla jsi někdy v pouštích? To byla ta první otázka, co mě napadla, takže to asi nevyznělo úplně logicky, to mě ale momentálně příliš nezajímalo. Podíval jsem se opět na ni a přejel jsem ji pohledem. Neměla moc tmavou kůži, což mi naznačovalo, že asi moc dlouho v poušti nepobyla, nebo možná vůbec.

Nadzdvihla jedno obočí po té jeho odpovědi. V hostinci tak trošku naznačoval, že neví, co to prokletí dělá a teď řekl tohle – to ale naznačovalo jen to, že by se do tohohle nejspíš neměla motat, a tak se nevyptávala na podrobnosti, nemělo to smysl. Kdyby jí chtěl říct více, řekl by to a ona (raději) nechtěla nijak vyzvídat. „Dobrá... To mi stačí.“ Odpověděla nakonec. Přeci jen teď na té výpravě nejspíš chvilku pobudou, nevypadalo to, jako by to byla jednodenní záležitost dle toho, co říkal předtím Synen, alespoň z toho něco takového usoudila. Tak se mohla přeci jen něco dozvědět, aniž by se nijak vyptávala. Možná i ona sama bude muset ukázat všechno, co umí, aby získali větší šanci na vítězství. Bylo by opravdu nerozumné zatajovat svou sílu a kvůli tomu nechat sebe i ostatní přijít o život, pokud s tím jeho prokletím Niass zneškodnil draka, mělo by to být hodně užitečné i na jejich výpravě, tedy možná, takže se ještě mohlo ukázat, co tím myslel – proto nemělo smysl tlačit nějakým způsobem na pilu. Poté se zamyslela nad tím jeho dotazem. „Pokud nepočítáš pár dní, co jsem tamtudy procházela, abych se dostala ze Se'-qvar do Usiany, tak se nedá říct, že jsem tam někdy byla.“ Těch pár dní myslela doslova, opravdu to tou pouští vzala celkem šupem, a tak nestihla ani narazit na moc nebezpečí, které ta poušť skrývala.