Hlavné mesto Lylian

Zadívala se na mince, které teď tak vyzývavě dopadly na stůl, kde se jen tak rozkutálely. Podívala se překvapeně na Niasse a už otevírala pusu, aby mu odpověděla, nakonec ale ze sebe vydala jen „Děk-“, protože nechtěla dále rušit její konverzaci, navíc on si jednoduše mohl domyslet, co chtěla říct, takže účel by to beztak splnilo. Trošku se nad tím jeho počínáním pousmála, ale na peníze ani nevztáhla ruku. „Mohu to snad přijmout?“ Proběhlo jí hlavou a její oči jen tak hypnotizovaly ty mince bez jakéhokoli dalšího záměru. Chvilku se nesoustředila, a tak k ní nepronikla jejich slova i kdyby chtěla poslouchat, ale něco zaslechla, což ji celkem rozhodilo. „Divná je, například to, že má dračí oči. A to samozřejmě doslova.“ - tato slova zazněla z Niassových úst, muselo mu přeci být jasné, že o tomhle mluvit nechce, že k tomu musí mít mnoho důvodů – on to musel zvlášť chápat, když měl podobný problém, jenže tohle nebylo stejné. Většina lidí draky opovrhovala, bála se jich, nesnášeli je – mohl by tu být opravdu velký problém s tím, aby mohla někde být, aniž by se každou nocí bála o svůj život. Tohle přehnal. Byly tu dvě možnosti, proč to udělal, minimálně dvě a ani jedna se jí příliš nezamlouvala. Prostě mu mohlo nedojít to, že tohle říkat neměl, ne takhle nahlas, ne bez jejího souhlasu nějakému pochybnému člověku, když už se mu svěřila s něčím takovým, anebo tu byla ta možnost, že to udělal naschvál a byl to prostě jen buran. Jakmile zaslechla reakci toho muže, zatnula zuby, zvedla se za židle, jednou rukou se zapřela o stůl, ale její ruka na něm byla položená spíš tím stylem, že to vypadalo, jako by měla každou chvíli ze stolu nadělat piliny. Druhou ruku měla zlehka položenou na meči, který spočíval u jejího pasu a střelila pohledem po Niassovi. Máloco ji dokázalo takhle vytočit, ale tohle díky její minulosti a zkušenostem byla jedna z těch věcí, které to zaručeně dokázaly.

Jakmile jsem zaslechl jeho reakci, trochu jsem se zasmál. Také jsem nějak podobně reagoval, když mi to došlo, i když jen v duchu. Každopádně hned jakmile jsem si všiml její reakce, okamžitě jsem byl na nohou a v rukou jsem třímal obě své zbraně, připravený k obraně. Nechtěl jsem, aby k tomuto došlo, ale bohužel. Tak pojď! Zabil jsem už dost skutečných draků, ty můžeš být jenom další. V podstatě jsem to vykřikl, takže jsem připoutal pozornost celé hospody. Upíral jsem na ni svůj pohled, který se teď mohl zdát nenávistnější než obvykle. Zajímala mě její reakce, ale podle mě neměla odvahu na to, aby zaútočila. Přece jenom při pohledu na ni všechen můj strach zmizel, vypadala křehce a slabě, takže jsem se cítil velice sebejistě, útočit jsem ale sám nehodlal. Mé jizvy začaly opět mírně zářit, teď si toho ale všimli úplně všichni. Bylo mi to ale jedno, na rozdíl od ní, ona má zřejmě problém s tím, že je napůl drak. Ještě aby ne. Draci vraždili nevinné lidi, kteří jenom prošli kolem jejich teritoria, o kterém ani nevěděli že existuje. Navíc při znovu obnovení vzpomínky na můj kmen v plamenech, jsem se opět rozzuřil. Sice jsem je neměl v lásce a nakonec to dopadlo tak jak to dopadlo, ale pořád to byli mí lidé, a ten drak je prostě bezdůvodně povraždil.

Jejím tělem doslova cloumal vztek, který neuměla ovládnout, tohle byla vyloženě provokace z jeho strany, i když to tak nejspíš ani nezamýšlel. Když už o něm začala pomýšlet jinak, lépe, on musel udělat tohle, čímž si totálně podkopal její důvěru a už to nikdy nebude moci odčinit, tím si byla jistá. Tohle se jako vtip brát už nedalo, navíc tušila, že to udělal kvůli své nenávisti k drakům, se kterými sice společné znaky měla, ale svůj úděl si nevybrala. Doteď se chovala tak jak by měla, ale tady je přesně ta hranice, která jí dovoluje zahodit své dobré vychování – tady však povyk dělat nechtěla, také by ji mohli vyhodil z města, což by mohl být velmi rychle její konec, protože za hranicemi je pro ni opravdu nebezpečno – pokud se ale stejná zpráva rozkřikne i tady, nebude to věstit nic dobrého, i kdyby tu mohla zůstat. Křečovitě sevřela dlaň okolo toho meče, stalo jí veškeré úsilí na něj nevystartovat – vlastně se teď v ní mísil vztek společně se smutkem a beznadějí. Tohle prostě byla ošemetná situace, tohle Niass nezvládl. Sklopila pohled a pomalým krokem odcházela ke dveřím, kde se za ní otáčely zvědavé pohledy ostatních, co v hostinci byli. Ty peníze od něj si nevzala, což si možná mohla vyčítat, ale nechtěla mince od někoho takového, nikdy to nemohla přijmout, na to byla moc hrdá. „Já ti věřila... Jsi jen bezvýznamný buran, nic nechápeš – to je vše.“ Zašeptala nepopsatelným tónem, který už teď nebyl příliš naštvaný, ale spíš smutný. Tohle mu řekla, když procházela okolo opravdu tiše. I to, co před chvílí řekl, ji ranilo. Také byla člověk a to bylo potřeba si uvědomit. Její vlasy jen zavlály a ona už stála u dveří, aby mohla odejít ven. Stále byla ta slušňoučká dívenka, a tak byla jen slušnost si počkat na odpověď, než odejde.

Její odpověď mě opravdu zaskočila. Nejdříve jsem celou dobu čekal její útok, nebo sprchu urážek, ale tohle bylo asi účinnější. Jakmile kolem mě prošla, v mých očích by se asi objevil smutek. Když se ale zastavila ve dveřích odhodil jsem obě zbraně na zem. Potichu jsem proklel svou bezvýznamnou nenávist vůči drakům a tím pádem vůči ní. Pomalým krokem jsem došel ke dveřím a sevřel jsem ji ruku v oblasti loktu. Vytáhl jsem ji ven a přitlačil jsem ji ke zdi vedle dveří, ale tak, abych ji neublížil. Chvíli jsem se ji díval do očí, přičemž se mi třásly ruce. Ostatní si asi mysleli, že se ji teď pokusím ublížit, ale to jsem v plánu neměl. Ano. Jsem bezvýznamný buran, a zřejmě po tomto i idiot. Začal jsem šeptem. Držel jsem ji tak, aby nemohla sáhnout po meči, to by se mi mohlo stát osudným. Takže jako historicky první člověk na tomto světě dostaneš mojí upřímnou omluvu. To je vše. Dokončil jsem svou větu a pustil jsem ji. Pomalu jsem popošel kousek dozadu a opřel jsem se o zeď. Byl jsem neozbrojený, ale i kdyby se mě pokusila zabít, asi bych si to zasloužil, přece jenom jsem se zachoval dost nepříjemně. Jako omluvu se můžu postarat o to, aby všichni v této hospodě o tomto incidentu drželi pusu zavřenou. Je to to nejmenší, co bych mohl udělat. Každopádně jsem zase nechápal, co to dělám, ale prostě její slova ve mě vzbudily něco jako lítost. Nechtěl jsem, aby o mě takhle smýšlela, i když jsem ji znal sotva hodinu. Měl jsem všechny předpoklady k tomu ji nenávidět, ale přesto se to nestalo... Proč? Na to jsem neznal odpověď.

Překvapil ji, spíše by čekala, že na ni zaútočí, když byla takhle nepřipravena – rozhozena, přeci jen působil tak nějak bezcitně, minimálně v té chvíli, kdy svému novému příteli tak náruživě vykládal, jak je divá, jak má dračí oči, a že to vlastně není vtip, ale realita, přitom to ale mohl slyšet celý hostinec. Jakmile ji venku takhle přitlačil ke zdi, chvilku se cukala, protože to vůbec nebylo příjemné sevření, byla stále naštvaná a smutná, nemohla mu přeci po tomhle věřit. „To si jako myslí, že to omluvou odčiní? Ano, má pravdu, je to prostě buran a idiot.“ Proběhlo jí hlavou, když zazněla jeho omluva. Přestala se ale cukat a tázavě se na něj podívala – mohla být pravda, že se obyčejně takhle neomlouval, vlastně to bylo dost jasné, ale i přesto se nedalo takhle ignorovat, co právě udělal a jak tím, i když nechtěně, zaútočil na její minulost, současnost i budoucnost zároveň. Ale mohl vědět, že tohle dělat neměl, už jen podle jejího pohledu po tom, co to zjistil on sám a i z toho všeho ostatního, co řekla. Ostatně jí přišlo, že ho to vážně mrzí, ale ani tak ji nemohl tak lehce obměkčit. Její chuť mu jakkoliv ublížit ale ochabla, ani se na něj však nepodívala, netušila ale, jestli s ním chce mít kdy cokoliv společného. „To bys vážně mohl, je to jediná možnost, jak můžeš napravit svou chybu.“ Oznámila mu upřímně bez jakéhokoliv obalu, který teď stejně nebyl potřeba, navíc na to vážně neměla náladu a chtěla, aby svou chybu napravil, aby se dále mohla potulovat po tomto městě bez strachu z toho, že po ní někde někdo za rohem ze strachu anebo nenávisti hodí nožem ve snaze ji zabít.

Nejdříve jsem se na ni chvíli nejistě díval. Bylo mi jasné, že jsem to tak trochu přepískl, ale to už jsem stoprocentně odčinit nemohl. Asi si opravdu myslela, že jsem idiot a bůhví co ještě, jenže to mi samozřejmě doslova říct nemohla, přece jenom se mi k tomu zdála až moc vychovaná, na rozdíl ode mě.  Ale tak... Co čekala? Drak se šlechtickou krví? Jak jsem na to měl asi reagovat? Opravdu jsem nevěděl, co si myslela, ale bohužel. Dobře. Hned to bude. Odpověděl jsem ji a postavil jsem se před dveře, kde jsem sklonil hlavu a zavřel jsem oči. Snažil jsem se vybavit si jednu vzpomínku. Slunce, písek, řinčení zbraní... Krev... Přesně jak jsem čekal, vztek mě celého zaplavil a jizvy jako na povel začaly zářit. Tohle se dalo vcelku dobře využít, za což jsem byl svým způsobem rád. I mé oči dostaly extrémně agresivní nádech. Prudce jsem otevřel dveře a vstoupil jsem dovnitř. Pohledem jsem přejel všechny uvnitř hostince, popošel jsem ke svým zbraním a zvedl jsem je. Zatímco jsem je stále třímal v ruce, vyskočil jsem na jeden ze stolů, ještě předtím jsem ale kopl do jedné ze židlí, čímž jsem připoutal pozornost ostatních. Všichni mě sledovali a ne jeden z nich se třásl, čemuž jsem se nedivil a jenom to potvrdilo, že můj plán vychází. Vážení. Začal jsem hlasitým, ale poněkud výhružným hlasem. Řeknu to ve zkratce. Jedno slovo o tom, co se tady stalo a co vyšlo z mých úst, nebo jakákoliv agresivita k té dámě venku... Sevřel jsem svůj nůž a jedním rychlým pohybem jsem ho vrhl do ztrouchnivělé zdi. Nůž se do ní perfektně zabodl. A na konci tohoto nože už nebude jen zeď. Všechno tohle jsem řekl výhružným tónem a když jsem přejel pohledem po někom v hostinci, okamžitě se podívali jinam. Výborně, alespoň na něco se hodím. Nůž jsem nechal tak jak je a seskočil jsem ze stolu. Pomalým krokem jsem šel ke dveřím a ještě jsem se ohlédl směrem ke starcům sedících v rohu. Jakmile jsem pohledem utkvěl na jednom z nich, roztřeseně se otočil ke svému pití. To bylo takové znamení, že se rozhodně o nic nepokusí. Pokud ano, budou se muset vyrovnat se mnou. Vyšel jsem ven a postavil jsem se naproti Elerí. Zadíval jsem se ji do očí a potichu jsem řekl, už jsem se ovšem krotil s tím výhružným tónem. Hotovo, v tomto městě se nemáš čeho bát. Posadil jsem se ke zdi uličky, která byla naproti ní a povzdechl jsem si.

Bylo jí jasné, proč to předtím řekl – očividně měl něco proti šlechtě, ale konkrétně nevěděla, co to je. Vypadalo to podle těch jeho narážek ale tak, že měl pocit, že nic nedělají, že prostě veškerou práci nechávají na těch „obyčejných lidech“, on ale očividně neměl představu, jaké povinnosti to obnáší, navíc ona už nějakou dobu byla se šlechtou spojena jen pokrevně – zdaleka neměla takové pravomoce, které by měla, kdyby byla ve své rodné zemi, ale to by zase nikdo nesměl vědět o jejím dračím tajemství. Všimla si, že to myslí vážně, když mu začaly svítit ty jeho jizvy. „Může je snad ovládat?“ proběhlo jí hlavou a jen udiveně zamrkala, protože to vážně vypadalo, že to dělá úmyslně. Dveře nechal otevřené, takže měla možnost se na celé to divadlo podívat, čehož využila – byla to dobrá příležitost. Překvapilo ji, s jakým nasazením do toho šel, dokonce když hodil nůž do zdi, sama se trochu zachvěla. „Páni, myslím, že tohle by vážně mohlo být účinné.“ Pomyslela si a trošku se nad tím pousmála, přitom si ale všimla, že ten muž, který předtím Niassovi nabízel tu práci, vypadal celkem klidně a na rozdíl od ostatních se ani nepohnul, i když Niass vypadal vcelku přesvědčivě. Prostě i od něj očekávala nějakou reakci, i když mu neviděla do obličeje, nevypadalo to tak, že by ho jeho chování nějak rozhodilo, natož vystrašilo. „Měla bych si na něj dávat pozor?“ Tiše si povzdechla a rozhlédla se po ostatních. Vlastně stála za stěnou, zpoza které nahlížela na současnou situaci, takže si jí nejspíš nikdo nevšiml. Všichni vypadali zděšeně, a tak se nebála, že by něco vyzradili jen tak, to by je nejspíš museli po tomhle výstupu mučit anebo něco takového. Jakmile Niass vyšel z hostince, podívala se na něj, ale nijak se neusmála – její výraz byl stále tvrdý. Tohle podle ní bylo totiž něco, co musel udělat, a tak nebyl důvod, aby se chovala přespříliš přátelsky. Raději vzbuzovat úctu, než aby se znovu stalo něco podobného, i když doufala, že z jeho strany už to tak rozhodně nebude. Tohle totiž byla jedna z věcí, ze kterých měla strach – někde žít musela a tohle by pro ni mohlo být ideální místo, kdyby se něco nepokazilo. Teď se na ni nejspíš lidé, co něco zaslechli, budou dívat skrz prsty, ale tak to ostatně bylo i předtím, jen to bude možná o trošku horší – to ale nevadí, co je jí přeci jen do toho. „Myslím, že máte pravdu. Dobře, děkuji.“ Zamumlala a podívala se jeho směrem. Z jejích úst přitom také vyšlo tiché povzdechnutí a její hlas nadobro utichl. Vtom ale přišel Synen, na kterého se zpočátku trošku podezíravě podívala, přeci jen bylo zvláštní, že neprojevil žádný strach předtím, když Niass všechny ostatní vystrašil. Malinko se zašklebila, jako by snědla citrón a nadzdvihla jedno obočí po tom jeho rozloučení. „Na viděnou.“ Zamumlala ještě, než odešel.

Chytil jsem nůž, který mi hodil a pak jsem se trochu pousmál a zakroutil jsem hlavou. Podíval jsem se jeho směrem a v tu chvíli mi došlo, že ta práce kterou nabízel by se mi opravdu hodila, takže jsem ho nemohl nechat jen tak odejít. Sevřel jsem nůž a hodil jsem ho přesně po dřevěné ceduli, která byla pověšena na zdi. Trefil jsem se do písmena T nápisu Taverna. Myslím, že jsi mi zapomněl říct nějaké důležité informace! Kdy a kde? Křikl jsem za ním, zatímco odjížděl. Doufal jsem, že se otočí a odpoví, jinak bych byl pořád bez práce, což by rozhodně nebylo fajn. Zvedl jsem se ze země a popošel jsem nejdříve k Elerí. Myslím, že jste něco zapomněla na svém stole. Zašeptal jsem pobaveným tónem a pak jsem popošel několik kroků k Synenovi. Tím, že upozorním na ty peníze, jsem ji nechtěl nějak provokovat, ale nevěděl jsem, jak na to přesně zareaguje. Pokud si je vezme, nebudu ji to nějak zazlívat, stejně jako při opačném případě. Jizvy se začínaly opět uklidňovat, jelikož vztek ze mě vyprchal. Také nebylo proč teď být rozzuřený, to bych si musel najít nějaký speciální důvod, aby to rozzářilo všechny jizvy, například ta nejčernější vzpomínka, kterou jsem vyvolal vždy, když jsem potřeboval vzbuzovat strach v ostatních.

Podle jeho reakce na odjezd toho muže to vypadalo tak, že tu práci opravdu chce, takže na tom s penězi nejspíš také nebyl nejlépe – paradoxem bylo, že on jakožto „vidlák“ daroval peníze šlechtičně, navíc když je opravdu neměl rád. Trošku zaváhala – původně si ty peníze nechtěla vzít, protože ji naštval tím svým chováním bez rozmyslu, ale teď, když ji takhle vyzval, nevěděla, jak má zareagovat. Celé tohle její myšlení jí přitom připadalo poněkud zvrácené. „Peníze si vezmu, když se omluvil, ale nevzala bych si je, kdyby tomu tak nebylo.“ Nad tímhle se musela pousmát, protože když jí to takhle proběhlo hlavou, vyznělo to tak, že je to opačně, než by být mělo. Také si uvědomila, že když se na něj naštvala, zahodila veškeré své vychování a Niassovi nechtěně potykala, což se předtím, ani potom nestalo. „Já... Ehm, prosím?“Trošku zazmatkovala, jako by nevěděla, o čem mluví, pak ale přikývla a uvědomila si, že kdyby si ty peníze nevzala, stejně by si je sebral někdo jiný, ale byla na pochybách i z jiného důvodu – stále tam byli ti lidé, kteří jí sice teď po tom šoku nejspíš nic neudělají, ale ty pohledy... Pohledy, co i neustále sledují, dívají se na ni jako by byla nějaká stvůra, což se vlastně z jistého úhlu pohledu říct dalo. Nervózně přešlápla na místě, ale pak vešla do hostince, kde urychleným krokem došla až ke svému stolu, odkud vzala mince a strčila si je do váčku, kde měla pár těch svých. Ani se neohlédla, ale na svých zádech ucítila pohledy ostatních, kteří si přitom mezi sebou něco šeptali. Pomalu došla ke dveřím, kde okolo ní proletěl jídelní stakeový nůž, který měl nejspíš v plánu se do ní zapíchnout, ale nepodařilo se mu to, a tak jen zaběhla za roh z hostince a hlasitě si oddechla.

Povšiml jsem si nože, který vyletěl z hostince. Každopádně mě to přinutilo se opět celkem dost naštvat, ale nebylo to nic moc, takže na mém těle to nic neudělalo. Jen jsem vyskočil dost vysoko, abych z cedule vytrhl nůž, který jsem pevně stiskl v ruce a rychlým krokem jsem došel ke dveřím hostince. Ze dveří vyšla Elerí, takže jsem si uvědomil, že ten nůž byl určen jí, což mě ale už rozzuřilo vcelku více. Jak myslíte... Proběhlo mi hlavou. V cestě mi stál Synen, takže jsem ho rukou odstrčil, ale ne tak, aby spadl na zem, spíš jsem ho jen odsunul stranou. Vtrhl jsem dovnitř a odkopl jsem židli tak silně, že se po zemi sesunula až na druhou stranu místnosti, kde se rozlámala o zeď. Dobře, u koho mám začít?! Vykřikl jsem rozzuřeně. V rukou jsem třímal obě svoje zbraně. Všichni se dívali jinam, jako kdyby se nic nedělo, mě ale bylo jasné, že ten nůž hodil jeden z nich, i přes mé varování. Navíc po dámě, což mě z nějakého důvodu rozzuřilo ještě více. Třeba u tebe?! Zeptal jsem se se srpem namířeným k jednomu z přítomných. Ten jenom sklonil hlavu a díval se do stolu. Klidně bych jednoho po druhém zabil, kdyby mě vyprovokovali. Navíc tu byl Synen, který si jistě uvědomoval, že v tomhle mi v případě potřeby musel pomoct. Přece jenom na ni zaútočili bezdůvodně, což musel pochopit i on.

Na tohle byla zvyklá, přeci jen takové situace zažívala ve svém životě celkem často – byli lidé, co se jí báli, jiní ji naopak chtěli zlikvidovat právě kvůli té dračí schránce. Měli prostě a jednoduše pocit, že může být pro ně hrozbou, což byl takový jiný typ strachu, takže se jí vlastně bála většina lidí, až na pár výjimek. Pak tu byli tací, co ji nenáviděli, což byl právě případ Niasse, který nejspíš chtěl odčinit to, co řekl, takže se choval tímhle způsobem, ale reakce toho druhého muže jí nešla do hlavy, možná prostě byl slušnější než Niass a šlo mu proti srsti bezdůvodné útočení na dívku? Nervozně přešlápla na místě, nevěděla teď, co má dělat – nechtěla to nechat na nich, přeci jen se o sebe zhruba postarat uměla, ale nebyla si úplně jistá, jestli je dobrý nápad tam právě teď vtrhnout. „Creaste, to jsem takový zbabělec?“ Proběhlo jí hlavou a jednou svou dlaní přitom bezděky stiskla Maitsukoe, jako by v té zbrani hledala oporu. Přitom přišla blíže ke dveřím, do nichž následně vstoupila. Místností se náhle rozhostilo ticho a všichni se dívali směrem k ní i k jejich předchozímu zděšení z Niasse. Jen tam tak postávala, než si jeden ze sedících odplivl na zem a ukázal na ni svým ukazováčkem. „Vidíte?! Podívejte se na ty oči, už jen z nich poznáte, jak je nebezpečná – takových tvorů se musíme zbavit, ani to nemůžou být lidé! Mohou nás zranit, aniž bychom to mohli postřehnout, kdoví, co ještě kromě svých očí skrývá. Prostě je to netvor, co má jen podobu ženy!“ Vykřikl nepříčetně a svůj pohled teď už směřoval k Niassovi, jako by od něj to tvrzení chtěl schválit. Byl totiž přesvědčen, že má pravdu. Shodou okolností to byl právě ten muž, co po ní předtím hodil nožem, který mu nyní vedle talíře scházel. Eleria se přitom opřela o stěnu a svůj pohled sklopila k zemi. Opět to byl stejný případ – ten strach, který ovládal lidi, kteří potom udělali, co jim poroučel. S tímhle nejspíš nemohla nic udělat, už to v něm muselo být zakořeněno po nějakou dobu stejně jako ve většině ostatních – málokdy se jí podařilo najít někoho, kdo by jí rozuměl, ale o život jen tak bezdůvodně přijít nechtěla jen kvůli tomu, co je zač. Ten úděl si nevybrala, prostě už to tak je a je pozdě na to s tím něco dělat, vlastně se to nikdy nedalo. Chtěla prostě jen relativně poklidně žít, ale vždy se našel někdo, kdo se jí pokusil vrazit kudlu do zad.

Znechuceně jsem se na něj podíval a rychle jsem rozzuřeně odpověděl. Jaké by ti bylo, kdyby ses narodil s něčím takovým ty tupý idiote? Začal jsem tímto způsobem. Já jsem se narodil takto, a nezmůžu s tím vůbec nic. Tak pojď! Hoď po mě nůž ty bastarde! Moc dobře jsem věděl, jaké to je narodit se s něčím takovým a nemoct s tím nic dělat. Ona asi byla takový případ, jako já. Tohle jsem nechtěl dělat, ale bohužel, byl to jediný způsob jak vyjádřit, co tím myslím. Jednou rukou jsem sevřel svůj šátek na obličeji a stáhl jsem ho ze své tváře. Byla posetá jizvičkami, které měly stejnou barvu jako ty ostatní. Byly tak hustě poseté na mém obličeji, že nebyla vidět kůže, takže jsem vypadal jako nějaká nestvůra z pouště. Tak co? Jsem podle tebe taky jenom netvor, co má podobu muže? Jsem tady, pojď se mě zbavit! Pobídl jsem ho a obě zbraně jsem nastavil, jako kdybych se chtěl bránit. Svou masku jsem nechal dole, aby moc dobře viděl, jak strašný netvor podle jeho měřítek jsem. Takto jsem se narodil a nic jsem s tím nezmohl, stejně jako ona, takže jsem ji ať jsem chtěl nebo ne musel bránit. Díval jsem se mu do očí a měl jsem ústa zkřivené do nepříjemné grimasy, která možná byla děsivější než oči, když kontrastovala s mým obličejem.

„C-Co?...“ To bylo vlastně to jediné, co ten muž zamumlal a jeho ústa právě vydala takový němý výkřik, když si sundal šátek z obličeje. Jeho myšlenkami právě vířilo, kolik těch nestvůr tu asi ještě je a jak rychle se mezi sebou skamarádíčkují, aby mohli zničit zničit lidstvo. „To je prostě něco jiného,“ vydal ze sebe nakonec, „ draci jsou nebezpeční a proradní, nemůžeme vědět, co má za lubem, žiji tu celkem dlouho, ale nikdy předtím jsem ji tu nepotkal – já jsem idiot?! Tohle je prostě život a já se také musím starat o ten svůj!“ Oznámil mu trošku zvýšeným hlasem, který byl plný vzteku a možná i strachu. Pak ale přišel ten druhý, a tak se zamračil o něco více. „Proč za ní stojíte?! Pokud tu déle zůstane, tuto zemi ovládne panika, už nebude cesty zpět a bude to jen její vina!“ Vysoukal ze sebe rozzuřeně a pohledem přejížděl přes oba muže, potom ale pohlédl na Elerí, kterou probodl pohledem. Měl pocit, jako by použila nějakou zvláštní techniku na to, aby tihle muži stáli při ní.
Eleria přitom jen nechápavě přihlížela a i přes ty vražedné pohledy ostatních, se ani nepohnula a prostě jen dělala, že je nevidí. Bylo to nejlepším řešením. Momentálně vůbec nechápala, co se děje a proč Niass dělá to, co dělá – očividně podle té jeho reakce měl pocit, že jí je v jistém ohledu podobný, teď už to totiž nevypadalo, že by tohle dělal z toho stejného důvodu jako posledně. Sám nenáviděl draky a mluvil takhle? Vůbec se v tom muži nevyznala. Když si sundal šátek, její pohled strnul. Tentokrát už někteří lidé z hostince prostě utekli, protože už to jejich psychika nezvládla. Možná očekávala něco takového, ale stejně ji to zaráželo. Měla pocit, že musí přehodnotit svůj názor na něj, sice udělal chybu, ale snažil se jí ze všech sil napravit a to bez jakékoliv křeče. Jakmile se ten druhý muž postavil před Niasse a řekl to, co řekl, trošku ji zamrazilo, ale i přesto se musela malinko pousmát. Jejich metody byly naprosto rozdílné, ale i přesto obě účinné, akorát jiným stylem.

Trochu nejistě jsem pohlédl, ale na mé tváři vznikl trochu pokřivený úsměv. Každopádně se tím zvedlo mé mínění o něm. Byl jsem díky tomuto připravenější mu v případě společné práce věřit. Pobaveně jsem pohlédl na muže, který teď byl opravdu zmatený, aspoň to tak vypadlo. Rozzuřený a zmatený. To bylo ideální, i když i soustředěného chlápka bych odstranil jednoduše, ještě navíc se Synenem po boku. Rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by se o sebe neuměl postarat. Proč? Zeptal jsem se s úsměvem a otočil jsem se na moment na Elerí. Pak jsem se otočil zpět a pobaveně jsem odpověděl. Bezdůvodně obviněná a tvou dutou hlavou i odsouzená. Jak říkal Synen, nic ti neudělala a podívej se na ni! Ani ti nic udělat nehodlá. Samozřejmě, pokud by jsi i přes to měl v plánu pokračovat v agresivitě vůči ni, můžu tě jedním pohybem ruky připravit o zápěstí a následně druhým pohybem o hlavu. Postupně se v mé odpovědi stupňoval výhružný tón, který nakonec úplně vystřídal ten pobavený. Každopádně mě Synenova věta nijak nezasáhla. V tom jsme na tom byli stejně, mé zastrašovací schopnosti mu očividně nic nedělaly, ty jeho zase nepůsobily na mě. Vypadalo to, že jako dvojice by jsme se v podstatě doplňovali, což by se na různých riskantních pracích mohlo hodit, takže dlouhodobějšímu pracovnímu vztahu bych se ani nebránil.

Zarazil se – vůbec se mu tahle situace nezamlouvala, měl za to, že prostě musí mít pravdu, a tak neuznával ty jejich názory, i když se na nich očividně shodli. Prostě měl svou vlastní hlavu a ona mu připadala nebezpečná už svou podstatou, jiný důvod k tomu prostě nepotřeboval, protože měl pocit, že se podobá drakům nejen vzhledem. „Jak si můžete být tak jistí? Kdykoliv může něco udělat – jen třeba vyčkává na lepší příležitost, třeba chtěla, abyste jí začali věřit, hm?!“ Vyštěkl, a pak trošku zakroutil hlavou, jako by k tomu už prostě neměl co říct. Dalo se předpokládat, že tyhle jeho řeči dost ovlivňovaly předsudky, fámy o dracích, ale vlastně i skutečnosti, které se kdysi staly, i když neznal detaily. Takhle to vlastně měla většina lidí a on byl jen jeden z nich, jeden z těch, co se snažili svůj názor obhájit.
Eleria přitom přešlápla na místně, svůj pohled přitom směřovala již k tomu muži – už se nedívala do země. Ten pohled však nebyl nijak nenávistný, tohle jí zdaleka nemohlo rozhodit, teď už ne, byla na to moc zvyklá. Právě proto mohla jednat tak, jak jí říkal mozek, ne emoce. Pomalým krokem vyšla směrem k tomu muži. Pohledy ostatních, včetně hostinského, který už nějakou dobu stál jako přikovaný k zemi, byly strnulé a plné strachu, nevyrovnalo se to však pohledu, který vyzařoval z očí toho chlápka, který ji tu nazýval příšerou, která je potřeba zabít. Obešla oba muže – Niasse i toho druhého, sevřela Maitsukoe , kterou jediným rychlým pohybem vytáhla z pochvy a špičku přiložila tomu muži ke krku, ale jen se pousmála. Vypadalo to, že to chtějí Niass a tamten, kdovíkdo vyřešit, ale tohle byla její věc a po tom, co se stalo, si potřebovala v téhle zemi vytvořit respekt, jinak by to nemuselo dopadnout nejlépe – nesměla vypadat slabě, a proto musela reagovat i ona. „Pane, mohu vás ujistit, že vážně nemám tendence vyvražďovat nevinné lidi jako někdo... Pokud mě tu necháte poklidně žít, nikomu se nic nestane – stačí jen, aby po mě někdo neházel nožem, toť vše.“ Počkala si na jeho reakci, kterou bylo jen hlasité polknutí a lehké, vystrašené přikývnutí. Vypadalo to, že to zabralo. Celé mu to řekla s takovým nadhledem, že její hlas nezněl nijak nepříjemně, tímhle způsobem to přesně chtěla vyřešit. Poodstoupila od toho muže, ale svůj meč ještě úplně neschovala, chtěla ještě chvilku pro jistotu počkat, protože chovat se neopatrně v takové situaci by mohlo být opravdu chybou.

Trochu nejistě jsem se díval na Elerí. Pak jsem jenom zakroutil hlavou. Podíval jsem se pobaveně na Synena a zamumlal jsem, přičemž jsem schoval zbraně. Ženy... Vždy dostanou co chtějí, co? V mém tónu bylo slyšet zasmání, které mi přitom uteklo z úst. Každopádně nebyl důvod tady ostatní děsit takovým obličejem, jako byl ten můj, i když na něj ani Synen, ani Elerí nereagovali. Opět jsem si natáhl masku na obličej a žertovně jsem udeřil Synena do zad. Dobře, teď, když vypadám trochu k světu, můžeme si někde promluvit o podmínkách té práce. Pak jsem se podíval na Elerí a trochu jsem se uchechtl. Opravdu si vydobyla to svoje, i když jsem nechápal jak. Přece jenom to byla jenom křehká dívenka, a on se ji opravdu bál. Zakroutil jsem hlavou a napadlo mě, že by se nám ve skupině hodila, ale toto rozhodnutí jsem nechal na Synenovi, přece jenom on byl takový vůdce této výpravy, už jenom proto, že to bylo celé jeho nápad. Byl jsem mu tak trochu vděčný, že jsem dostal tuhle příležitost, ale asi jenom neměl na výběr. Asi jsem podle vzhledu nebyl někdo, za kým by šel kdyby potřeboval spolehlivého společníka, ale v této hospodě se nic moc lepšího nedostávalo.

Sama se divila, že to zabralo, ale nejspíš to prostě bylo tím, že on měl takový strach z draků, navíc, když byla takhle blízko, mohl naprosto zřetelně vidět ty její oči, což některé lidi dost rozhodilo. Také si celkem věřila ve svém způsobu řeči, snažila se vždy zachovat takovou tvář, aby to nepůsobilo agresivně, ale zároveň, aby to bylo účinné – nepodařilo se to většinou jen tehdy, kdy byla ovlivněna emocemi, minulostí, což byl zrovna předtím ten případ s Niassem, ale ne tento. Nemohla vědět, jestli to úplně pomohlo, ale tuhle věc už prostě pokládala za uzavřenou – nic víc udělat nemohla. Potom trošku zaváhala, když začali opět mluvit o té práci – musela uznat, že po tom, co se tu teď odehrálo, byla vůči nim trošku důvěřivější, navíc pokud to bylo za peníze, mohlo by to pro ni být výhodné, i když v boji příliš nevynikala. „Mám jít?“ Tiše si povzdechla a podívala se na Niasse, který si mezi tím nandal šátek, což popravdě ocenila. Nakonec se ale rozhodla a svým krokem zamířila pryč z toho hostince, když si všimla, že ten muž odchází – zůstat sama tu vážně nechtěla, protože si nebyla jistá, jestli jen nedělal vyděšeného. Pomalu přišla k tomu muži, co nabízel práci a oslovila ho. „Pane... Mohu jít s vámi?“ Snažila se, aby v jejím hlase nebyla slyšet nejistota, protože opravu nevěděla, co to všechno obnáší a jak by to zvládla. Chtěla ale na chvilku odejít z města, a to rovnou z více důvodů.

Jen jsem se otočil a vyšel jsem směrem za Synenem. Všiml jsem si, že jde i Elerí, což bylo zajímavé, přece jenom ještě před chvílí nechtěla. Každopádně mě ještě více překvapilo, že oslovila Synena a zeptala se ho přímo na práci. Přišel jsem blíž k nim a pobaveně jsem se podíval na Synena. Jak jsi říkal Synene, všichni utečou strachy, myslím že by mohla jít s námi. Navrhl jsem. Předpokládal jsem, že se mnou Synen souhlasí, přece jenom to tak vyznělo ze všeho co řekl. Takže jsem to bral jako jistotu. Já jsem s ní problém neměl, to že je z nějaké části drak a ještě k tomu je to šlechtična jsem nějak překousl a začal jsem se na ni dívat z trochu jiného pohledu, což mi dávalo možnost se s ní normálně bavit. Založil jsem si ruce na prsou a čekal jsem, jak Synen zareaguje. Také mě docela pobavilo to oslovení "pane", ale moc jsem se tomu nedivil, přece jenom to dělalo její vychování, které jsem já postrádal, ale s tím se už musela smířit, když chtěla jít s námi. Zajímavé je, že mě ještě před chvíli nenáviděla a teď mi v podstatě svěřila svůj život, stejně jako já ten svůj ji.

Takhle se už delší dobu nezasmál. Pořádně a hlasitě se zasmál tomu co řekla. A taky musel dát Niassovi za pravdu opravdu by s námi jít mohla a navíc po tom co řekla. Zase se trošku uchechtl. "Tak pane?.. Vidíš Niassi jsem pán.. Takže mě od teď poslouchej na slovo prosím" Řekne tónem aby mu bylo jasné, že nepřijímá žádné námitky. Myslel to spíše jako vtip, ale zajímá ho jeho reakce. Pak se otočil na tu dívku věnoval se ji. "Můžeš mi říkat Synen taky to je moje jméno.. A rád tě příjmu do naši skromné malé společnosti.." Zasmál se a poupravil si zase zavazadla na Arim. Možná by jim měl přeci jenom říct co to je za práci. "Máte někdo nějaké místo kde se dá promluvit o samotě?.. Já jsem tady prvně" Doufá v jejich pomoc. Nemá nejmenší tušení o nějakém místě kde by se dalo promluvit. Hlavně musí být bez lidí, jak říkával jeho mistr Dav je dobrý jen na to aby s ním bylo manipulováno Tehdy to moc nechápal. Teď už mu došlo že dav je největší zbraní proti všemu. (Omlouvám se že to tak trvalo něco jsem dělal)

Tiše si povzdechla, ale nakonec se pousmála. Prostě byla ten typ, co mluvil tímhle stylem, od mala k tomu byla vedena a kdyby se prostě chovala jinak, bralo by se to jako nějaký přestupek, anebo porušení nějakých norem, které byly jasně dány pravidly pro šlechtu. Stále si ale říkala, že v takovéhle společnosti by to přehánět neměla – přizpůsobit se většině by sice nemusel být až takový problém, až na to, že kdyby se chtěla někdy vrátit do své rodné země a opět si vyžádat svůj titul, který by tam něco znamenal, ne jako na tomto místě, musela by se opět vrátit ke svým starým zvykům, což už by nejspíš trochu problém byl. Překvapeně zamrkala. „Tyká mi? Jak mám teď reagovat? Udělat to samé?... Ne, raději ještě zůstanu při svém.“ Rozšířila svůj úsměv. Byla ráda, že to bere takhle, že ji chtějí vzít vlastně oba s sebou, i když neznali její schopnosti, které v boji nebyly úplně skvělé, přesto si ale myslela, že dokáže jiné věci, není vždy potřeba jen ta síla a bojová dovednost – někdo takový do týmu se přeci musí hodit, ne? „Není to poprvé, co tu jsem, ale... Když projdeme uličkami, měli bychom se dostat k odlehlému jezeru, většinou tam nikdo nebyl, protože o něm kolují jakési fámy, takže se tam někteří prostě jen bojí.“ Zamumlala a malinko se zašklebila. "Mimochodem, já jsem Eleria, těší mě."