Hlavné mesto Lylian

Opět jsem se musel trochu uchechtnout. Je pěkné vidět, že lidi stále odhaduji dobře. Zamumlal jsem trochu samolibě. Mohlo to vyznít až moc sebevědomě, ale to mi bylo upřímně jedno. Každopádně jsem si tím potvrdil její postavení. Nějaká šlechtična, která se pořádné práce bojí. Opět jsem na ni upřel svůj pohled, tentokrát jsem se ji zadíval přímo do očí. Konečně mi došlo, co mi připomínají ty oči. V pouštích jich nebylo málo a několikrát se kmen se nějakým střetl. Byly to dračí oči. Nedal jsem ale najevo, že jsem pochopil co je zač, jen jsem ji odpověděl na její otázku. Přece jenom ze svého bezpečného paláce nemohla znát strasti obyčejných lidí, natož strasti mého lidu. Prokletí pouště. Podle všeho jsem jediný, kdo se s tímto narodil, ale to samozřejmě nevím jistě. V jiném kmeni může být někdo další jako já... Vysvětlil jsem už trochu příjemnějším tónem. Každopádně jsem nevěděl, proč se ji takto svěřuji, ani jsem nevěděl, proč se s ní ještě bavím. Prostě jsem ale jen zůstal sedět a stále jsem ji zvědavě pozoroval. Každopádně se nemusíte bát madam. Mé chování je způsobeno tím, že jsem vyrůstal mezi vidláky, ne tím, že jsem prokletý. Dodal jsem nakonec. Obzvlášť na slovo madam jsem dal takový nepříjemný důraz, čímž jsem ji dal najevo, že mi je jasné, jaké je její postavení a že s takovými lidmi nemám příjemný vztah.

„Hmm.“ Zamumlala v odpověď k té jeho poznámce o tom odhadu – vyznělo to až moc sebevědomě a takové lidi prostě neuznávala. Bylo jí celkem jedno, že on je „jen“ vidlák a ona původem šlechtična, na tomhle jí nezáleželo a nikdy takhle lidi neodlišovala jako většina šlechty. Trošku uhnula pohledem, když si všimla, kam se dívá – doufala, že mu nedošlo, co to znamená – většina lidí to prostě zatím brala jen jako o něco zvláštnější oči, nic to o ní nemuselo takhle na pohled prozrazovat, alespoň doufala. „Prokletí... Dobře, ale způsobuje to něco?“ Zeptala se nakonec, protože jí to opravdu zajímalo, ne proto, že by chtěla vyzvídat, ale prostě si chtěla trošku rozšířit obzory, člověk nikdy neví, kdy se něco takového může v životě hodit. Když už vyzněl trošku příjemněji, stalo se to, že použil to slovo „madam“, které by jí možná samo o sobě až tak moc nevadilo, ale s tím důrazem se jí to opravdu nelíbilo, vypadalo to tak, že ho z nějakého důvodu napadlo, že je šlechtična, i když netušila, jak to mohlo poznat – bylo to to jeho vychování? Asertivita? Kdoví. „Tu madam si prosím odpusťte, to je minulost.“ Oznámila mu a z hlasu jí trošku unikl smutek, aniž by chtěla, ale nic víc mu k tomu už neřekla. Zbytek věty si vyslechla a malinko se pousmála i přes ten smutek, co se právě tak náhodou zjevil.

Jakmile uhnula pohledem, pod maskou vznikl široký úsměv, bylo mi jasné, že jsem měl ve svých myšlenkách pravdu. Stále jsem to ale nijak nekomentoval, navíc můj úsměv vidět nemohla. Každopádně mi došlo, co je zač, což bylo příjemné, i když ona také věděla, co mají znamenat mé jizvy, s čímž jsem se jen tak někomu nesvěřil. Pohodlněji jsem se posadil, než jsem odpověděl. Co to způsobuje... Dobrá otázka. Také bych rád znal odpověď. Neznám příčinu, smysl, ani jakýkoliv účinek téhle kletby. Samozřejmě kromě vzhledu, který mi příliš společenskou povahu nepovoluje. Odpověděl jsem již opravdu klidným tónem, jelikož nemělo smysl se chovat neslušně, i když žádné sympatie jsem k ni nepociťoval, obzvlášť potom, co mi potvrdila svůj "vznešený" stav. Pro mě byla obyčejný člověk, který krvácí tak jako ostatní. To bylo jediné, co mě zajímalo. Pak jsem se rozhodl, že se přece jenom zeptám. Já jsem ji vysvětlil své prokletí, teď byla řada na ni. A co vy? Snad jste si nemyslela, že nepoznám dračí oči? Zeptal jsem se, ale v mém tónu nebyla slyšet provokace, jenom zvědavost. Každopádně z tohohle se vykecat nemohla, bylo mi to jasné.

zatvářila se opravdu udiveně, neočekávala takovou odpověď, protože jestli to má od narození, bylo by přirozenější, kdyby věděl všechno než nic, nejspíš to bylo opravdu záhadné prokletí, no. Ona přeci také nevěděla, proč má ta křídla, ty oči, jen ví, k čemu to je dobré, což je pro sice výhodou, ale zároveň i nevýhodou. Ona sama se nikdy nepovažovala za něco víc, vždycky stála spíš o to, aby se mohla postavit na své vlastní nohy a cestovat, nechtěla ale, aby se to stalo takovým způsobem. Očividně něco měl proti šlechtě, což mu už nejspíš nemohla vymluvit, i když se o to později, anebo nějako postupně, mohla pokusit. Trošku se zarazila a trhla sebou, když zmínil její oči, stále doufala, že si nevšiml, ale očividně ano. O tomhle nechtěla mluvit, ne s cizím člověkem – kdyby se to rozšířilo tady, už by nejspíš vážně neměla kde být relativně v klidu, i když to stále nebylo ideální. Tím, že ho neznala, si nikdy nebyla jistá, co může udělat, co komu říct, zvláště, když se choval takovým způsobem. „Můžete to prosím trošku ztišit?“ Zeptala se trošku nervózně a tiše si povzdechla. „Nikdy jste snad neviděl takové oči?“ Zeptala se nakonec, jako by se z toho snažila nějak vymluvit. Třeba potkal někoho podobného, aniž by znal jeho tajemství, anebo mohl vidět prostě oči podobné, sama to nemohla vědět.

Trochu udiveně jsem se zašklebil. Pak jsem se ale trochu zachechtal. Přece jenom jsme si neměli co vyčítat. Já jsem ji řekl vše a to pěkně nahlas, takže bych se ani nedivil, kdyby mě teď hospodský požádal, abych odešel a už se nevracel - přece jenom, kdo by chtěl v hospodě prokletého zákazníka. Jen jsem zakroutil hlavou. Ale ano viděl. Bohužel na velkém okřídleném netvorovi, který se snažil zlikvidovat celý můj kmen. Odpověděl jsem. V podstatě jsem tím vyjádřil, že nikoho jako je ona jsem ještě neviděl, jenom jsem znal tyhle oči. Věděl jsem, že nejsou přirozené. Každopádně jsem ji nechtěl nějak nutit, aby mi to vysvětlila, takže jsem raději dodal. Samozřejmě, pokud jsem narazil na nějaké citlivé místo, můžete okamžitě změnit téma. Mluvil jsem slušným tónem, přece jenom jsem ji chtěl dokázat, že nejsem až tak strašný, ale neznal jsem důvod takového počínání. Nechtěl jsem před ni vypadat jako hulvát, když můj otec věnoval mé výchově tolik času.

Stále se chechtal – nevěděla, co si o tom má myslet, ale prozatím to neřešila, protože alespoň ta jeho agresivita trošku ustoupila, což jen oceňovala. Její napětí ale nepovolilo, protože narazil na takové místo, které nechtěla nikdy nikomu, až na výjimky, kterým bezmezně věřila, ukázat. „To je mi líto, vážně...“ Odpověděla upřímně, ale proti drakům nemohla říct zhola nic, protože k ní se chovali vcelku přátelsky, protože ucítili tu podobnost mezi nimi, přitom ale věděla, že obvykle se k lidem chovají jinak – někteří jsou agresivnější, někteří prostě jen chrání svá teritoria, mláďata a vajíčka – je to pak jen čistá obrana. Ona jim byla dost podobná, ale s jedním rozdílem. „Věř ale, že tohle nebude můj případ, ani bych to nejspíš nezvládla.“ Přiznala s trošku kyselejším úsměvem. Překvapilo jí, když jí oznámil, že víc říkat nemusí, nedivila by se, kdyby ji nenáviděl už jen kvůli tomu, že má takovou podobnost z draky, ale jeho chování se teď změnila a spíše k lepšímu, dost výrazně. Měl pravdu – udeřil na citlivé místo, od kterého se vlastně odvíjí celý její život, takže neměla potřebu mu něco takového vykládat, beztak by to bylo na dlouho, navíc mu stále úplně nevěřila a nevěděla, co od něj v budoucnu případně očekávat.

Trochu nejistě jsem zakroutil hlavou. Zaujalo mě, že se v podstatě omlouvá za něco, s čím má společný jen vzhled očí. I když co já vím, třeba má ještě dračí šupiny, křídla, a vyplivne na mě během chvilky oheň, ale o tom jsem vcelku pochyboval. Pokud by se chovala jako drak, už by se to dávno zvrtlo špatným směrem - Nebyl jsem si jistý pro koho, jelikož jsem trochu znejistěl, když mi došlo, že není zas tak normální, jak jsem si myslel. Popravdě nevidím důvod, proč by se u vás měla vyskytnout lítost za něco takového. Bohužel to už ke kočovnému životu patří. Odpověděl jsem trochu přívětivým tónem. Nebyl jsem si jistý, proč jsem to vlastně řekl, ale už bylo pozdě to brát zpátky. Opravdu? Nemusím se bát, že mě sežehnete ohněm? Zeptal jsem se trochu žertovným tónem, ale zajímala mě její reakce. Přece jenom jsem ji tímto už úplně přirovnal k drakům, i když jenom jako vtip. V podstatě mě napadlo, jak jsme se dostali k této konverzaci, ale nijak jsem nad tím neuvažoval. Nebyl jsem spokojený s životem, kde se na mě všichni akorát dívají znechucenými pohledy, i když jsem na to byl zvyklý a bylo mi to v podstatě jedno, málo kdy jsem měl příležitost s někým normálně bezskrupulózně mluvit.

Trošku se zašklebila – prostě jen vyjádřila lítost spíš než omluvu, což jí prostě přišlo jako slušnost už jen kvůli tomu, že měla s draky společného více než on jen mohl tušit, navíc s draky sice vycházela, ale jinak to nebyli moc přátelští tvorové, i když útočili třeba jen ze strachu, že jim ti lidé ublíží, anebo spíš jejich mláďatům – to by bylo nejlogičtější, přeci jen jednali tímhle stylem vcelku často, co si tak všimla za tu dobu. Měla jakousi potřebu začít toho draka obhajovat, a tak se jen zhluboka nadechla. „Víte, třeba tak zareagoval z pouhého strachu...“ Vyslovila svou myšlenku nahlas a pronikavě se na něj podívala – teď už nemělo smysl nějak uhýbat pohledem, když její oči poznal. Bylo to ale jen přirozené, když potkal draka, i když tak nešťastnou náhodou. Byli to totiž obvykle celkem plaší tvorové, takže je lidé většinou nemohli jen tak spatřit, on ale to „štěstí“ měl. Také jí napadlo, když řekl, že se snažil zlikvidovat jeho kmen, jestli se mu to podařilo. „Mám se zeptat?“ Proběhlo jí hlavou, ale nakonec nápad zavrhla, alespoň do té doby, než se jí naskytne lepší příležitost se optat i na takovou otázku, vlastně myslela, že mu tuhle otázku položí jen v případě, jestli jí na to vyloženě nahraje, anebo kdyby to bylo nezbytné – přeci jen by tímhle mohla hodně narazit na jeho city, což sama věděla, že není příliš příjemné. Na jeho další otázku zareagovala s mírným úsměvem, ale její oči přitom pobaveně zajiskřily. „Myslím, že bát se klidně můžete, je tu ta možnost, že to udělám.“ Odpověděla nakonec, přičemž jí trošku zacukaly koutky, ale to bylo vše, nezasmála se, trošku si odkašlala a její výraz opět ztuhl do obvyklé grimasy.

Jakmile vyslovila svou první myšlenku, mým tělem okamžitě projel ten mě velice známý pocit - Hořící vztek. Na chvíli se mi zatajil dech a pro změnu mi místo jedné jizvy začaly zářit všechny. Že by to způsoboval vztek? Proběhlo mi hlavou. Vlastně tohle zamyšlení mě přimělo se uklidnit. Zhluboka jsem se nadechl, aby ze mě vyprchala i poslední kapka hněvu a pak jsem se ji zadíval do očí. Jizvy ale stále zářily. Ano... Ze strachu napadl cestující nevinné lidi. Zhruba deset bojeschopných mužů, zbytek starci, ženy... I děti. Mírumilovně procházíme pouští, když najednou se nad námi zjeví zničehonic stín a už vidím několik svých přátel umírat v plamenech. Odpověděl jsem ji. V mém tónu ale nebyl slyšet ani vztek, ani jakákoliv provokace, mluvil jsem naprosto klidně. Chtěl jsem ji jen vysvětlit, co jsou pro mě draci - Nestvůry. Nakonec jsem se hlasitě zasmál její odpovědi na mou žertovnou otázku, když jsem viděl, že také zadržovala smích. Dobrá, budu se tedy bát. Odpověděl jsem, ale ještě jsem se trochu pochechtával. Ta představa mě opravdu pobavila, jelikož pohled na ni jak chrlí oheň byl v mé hlavě opravdu zábavný, i když v realitě bych se asi tolik nesmál. Každopádně jsem to bral jako pouhý vtip a za cokoliv až tak podobného drakům jsem ji nepovažoval. I kdyby ano, asi bych ji neodsuzoval. Člověk si nevybere to, čím se narodí, jak jsem mohl sám potvrdit. Já jsem spokojený se sebou nebyl, ale co s tím zmůžu.

Trošku se zarazila, když si všimla těch jizev, trošku ji to zneklidňovalo, ale on z ní byl nejspíš neklidný přinejmenším stejně jako ona z něj – navíc musela uznat, že nebylo špatné se bavit s někým takovým, co je na tom tak nějak podobně, také na něj lidé zírají tím pohledem, také má něco „navíc“ a ani neví proč – v tomhle si byli podobní, i když to nejspíš bylo úplně to jediné, kde se nějakým způsobem podobali. Nejspíš řekla opravdu moc a podle toho, jak zareagoval usoudila, že raději své myšlenky neměla vypustit ven, teď už ale na něco takového bylo pozdě, tak jen sklonila hlavu trošku k zemi v takovém omluvném gestu – ještě předtím si ale všimla aury, takové tepelné, kterou vyzařoval – byla daleko tmavší než předtím, a tak měla pocit, že se opravdu naštval. Nejspíš ale důvod měl, pokud to v něm vyvolávalo takové nepěkné vzpomínky. „Omlouvám se, asi jsem Vás musela naštvat...“ Zamumlala omluvně. Nakonec se ale jen pousmála nad tou jeho poznámkou. „Tak nemělo by to být spíš naopak?“ Zeptala se pobaveně, i když vlastně nemusela být daleko od pravdy – co se týkalo síly, nemohla se nejspíš měřit s někým jako jen on, soudě už jen prostě podle těch svalů a podle toho, co jí o sobě řekl, podle toho, že přežil, když zaútočil ten drak. Navíc ona jim byla podobná a on je v lásce příliš neměl, takže... No musela si nejspíš dát hlavně pozor na to, aby oči byly to jediné, o čem bude vědět. Jen se trošku zarazila. „Ještě jsem Vám neřekla ani své jméno, že? Jsem Eleria.“ Oznámila mu, ale pak se sama nad sebou jen tak trošku zašklebila, přeci jen by se měla představit hned po tom, co se setkali – on jí ale svým jednáním nedal příležitost a mezi tím se dostali do takové debaty, kde na nějakou zdvořilost ani nepomyslela, přeci jen bylo jen přirozené, že z ní postupně vyprchávala, když žila mimo šlechtický rod, šlo to drastickou rychlostí, když žila na místě jako je tohle – na místě plném těch takzvaných „vidláků“.

Na chvilku jsem se zarazil, ale hned potom jsem už dělal to, co mě naučil otec. Navíc ona byla ze šlechtického rodu, takže vychování bylo na místě. Zvedl jsem se ze židle a s mírným úklonem jsem ji nastavil ruku. Promiňte mi mou nezdvořilost. Jmenuji se Niass. Řekl jsem slušně, ale bohužel jsem nemohl z očí dostat jiný, než ten obvyklý, zřejmě děsivý pohled. Když postrádaly jakoukoliv barvu, kromě té pískové, která se nacházela v mém oku místo bělma. Každopádně se ji muselo zdát divné, že jsem změnil své chování o sto osmdesát stupňů. Na začátku jsem byl trochu agresivní a nepříjemný, najednou jsem se začal chovat tak jak se patří, ještě k tomu, když má takové postavení. Sice mi říkala, že je to minulost, ale i tak na to musela být od malička zvyklá, a ještě k tomu jsem nechápal, jak to vlastně myslela, takže jsem to tak trochu ignoroval. Svou ruku jsem nechal otevřenou dlaní vzhůru, ne jako při obvyklém podání rukou u přátel. Každopádně jsem také zaregistroval pohled, který se mi zabodával do zad od stolu v rohu, kde seděli nějací neznámí muži. Konkrétně jsem jednomu z nich před chvílí nepřímo vyhrožoval, takže je více než přirozené, že ho zajímá co provedu. Jestli se na ni vrhnu a zabiju ji, nebo něco podobného. Každopádně jsem nic takového neměl v plánu. Alespoň jsem neměl důvod ji ublížit. Vlastně i kdyby měla více dračích znaků, asi by mi to přespříliš nevadilo. Cítil jsem zášť ke drakům, ne k lidem, co jim byli podobní. Navíc jsem se od ni zatím dočkal jen a jen slušného chování, takže to byl takový naopak protidůvod k tomu, abych se choval agresivně.

Opravdu jí překvapilo to jeho chování, rozhodilo ji dokonce na tolik, že chvilku jen tak seděla a neříkala vůbec nic, ani nijak nereagovala, potom sebou ale trhla, svá chodidla sundala ze židle a stoupla si na studenou zem – stále si neobula boty, které ležely kousek od ní na zemi, takže ta zem trošku studila, ale byla zvyklá, a tak jí to ani moc nevadilo. Také mu podala tu svou ruku, přeci jen to vypadalo tak, že jeho agresivní chování na chvilku ustoupilo, že se nemá tím pádem čeho bát. Trošku se nad tím zjištěním sice pousmála, ale stále nerozuměla tomu, co způsobilo ten náhlý zvrat, když ho před chvilkou nejspíš naštvala svou sympatií k drakům, když je šlechtičnou – tedy původem, protože momentálně žije relativně jako normální člověk (po tu část, co jí dovoluje dračí duše). On ale šlechtu už nejspíš neměl rád jen z principu, a tak jí mozek nebral, co v něm způsobilo tohle chování, jestli měl nějaký plán, jestli měla mít z toho trošku strach, který ale nepřicházel. „Co způsobilo tohle Vaše zdvořilé chování? Přeci jste ten „vidlák“, který se takhle obvykle nechová, není to tak?“ Zeptala se s úsměvem, který naznačoval to, že jde jen o vtip, přitom ale odpověď chtěla znát a zajímala ji.

Jakmile mi podala svou ruku, jen jsem ji pomalu zdvihl ke své skloněné tváři, ale zastavil jsem se těsně před ní, jelikož jsem měl na sobě masku, což byl trochu zádrhel. Každopádně jsem neměl v plánu si ji sundat, už jenom kvůli tomu, co se pod ni skrývalo. Na tváři mi vznikl úsměv, ale na očích to opět nebylo poznat. Na tónu odpovědi už ale ano. Pustil jsem její ruku a opět jsem se srovnal. Ano, bohužel jsem jenom vidlák, naštěstí mi ale bylo dodáno vychování. Odpověděl jsem pobaveně. Zadíval jsem se ji do očí a přešlápl jsem na místě. Pak jsem se na chvíli zamyslel, jelikož jsem sám neznal důvod změny mého chování, tak jsem odpověděl tím nejpravděpodobnějším odůvodněním. Přece jenom, přes všechny emoce jsem já stále muž, a vy jste stále dáma, takže mě přemohlo vychování. Odpověděl jsem s mírným zachechtáním. Myslel jsem to tak napůl jako vtip, ale ta druhá polovina to myslela vážně. Zajímala mě její reakce na mou odpověď, ale asi to vezme jako vtip, jelikož jsem se trochu zasmál, což většinou utvrdí lidi v tom, že odpověď nebyla myšlena vážně.

Opět ji zarazilo to, že tentokrát to jeho „pozdravení“, tedy takové to gesto na pozdrav tak nějak nedokončil, i když i pro tentokrát pro to měla své odůvodnění – přeci je z pouště z toho, co pochopila, tam něco takového jako šátek přes půl obličeje muselo být nanejvýš praktické, možná i nezbytné – to už nevěděla, protože to přesahovalo její znalosti, které o poušti neměla odkud vzít. Samozřejmě, že nějaké vzdělání získala díky tomu, jakého byla původu, ale tohle nejspíš ti učitelé nepokládali za důležité, takže se to nedozvěděla. Chvíli přemýšlela, jestli se má na takovou otázku zeptat – nakonec ji ale přemohla zvědavost. „Ehm, jestli se můžu zeptat – ten šátek máte kvůli tomu životu v poušti? Na ochranu proti písku?“ Zeptala se trošku nejistě, přeci jen tohle nevěděla, a tak se opravdu lehce mohla stát terčem výsměchu, na což ale nejspíš už byla vcelku zvyklá. „Tak pokud je to takhle, tak to se dá chápat. Jste tedy očividně vidlák s relativně dobrým vychováním, alespoň tedy v některých situacích.“ Dodala pobaveně a pousmála se – naznačovala tím to nehezké přivítání, co si pro ni připravil. Díky tomu si o něm získala trošku jinou představu, ne moc hezkou. Musela ale uznat, že to jeho chování se výrazně vylepšilo, což jí pomalu přiváděla k jinému názoru, i když opravdu pomalu a nejistě. Do jeho očí nebyla s to se podívat, přeci jen působily trošku děsivě, i když si nejspíš neměli co vyčítat.

Nejdříve jsem se trochu zamyslel, jelikož jsem nevěděl co ji na to říct. Ale tak proč ji lhát, přece jenom jsem ale její uvažování pochopil, jelikož jsem jak už jsem naznačil pocházel z pouště a tam tohle bylo běžné. Navíc i podle vzhledu jsem nebyl městský typ. Nejdříve jsem trochu zakroutil hlavou, pak jsem s klidným tónem odpověděl. Zeptat se můžete. Každopádně s tím máte pravdu, všichni v pouštích nosíme tyto šátky, jelikož písek ve tváři nikdy není moc příjemný, ale já k tomu mám jiné důvody. Ve městě nosím tento šátek, jelikož můj obličej není nic moc přitažlivého, pokud víte jak to myslím. Abych upřesnil svou odpověď, trochu jsem prstem poukázal na své oko. Celý můj obličej se totiž také odvíjel od mého "prokletí", takže jsem obličej před veřejností skrýval. Každopádně jsem byl zvědav, jak na to zareaguje. Pak jsem ještě ze slušnosti dodal. A každopádně se omlouvám za ten trochu nevlídný první dojem. Vedlo mě k tomu to, že poslouchala náš rozhovor, který nebyl zrovna moc veřejný, takže mě to rozhodilo. Každopádně takto nějak jsem působil na všechny lidi okolo, a to i bez toho, abych cokoliv udělal, takže ona by byla jen další člověk, kterému připadám jako něco nepřirozeného. To jsem ale chtěl vyvrátit.

Překvapovala ji ta jeho upřímnost, přeci jen neměl sebemenší důvod jí věřit, ale přesto jí zatím odpověděl na všechno a podle odpovědí jí nepřipadalo, že by se pokoušel vyhýbat odpovědi, anebo třeba lhát. A pokud ano, znělo to až moc přesvědčivě a vážně by musela uznat, že má na to talent, ale vážně jí to tak nepřipadalo, i když mu stále nevěřila. Vyslechla si, co odpovídal a jakmile řekl, že to je tak, jen přikývla a trošku se pousmála, protože její úvaha byla očividně správná, což potěší snad každého. „Obličej?“ Proběhlo jí hlavou a přejela ho očima, i když těm jeho očím se vyhnula tak nějak instinktivně. „Chápu, pokud to je takhle, máte opravdu důvod ten šátek nosit – lidé by se na Vás nejspíš dívali ještě jinak než doposud.“ Řekla potichu, takovým tónem, jako by to opravdu chápala – její křídla musela také skrývat pod dlouhým pláštěm, aby to tím tímhle způsobem utajila. Při tom pomyšlení si bezděky přitáhla plášť trošku více na tělo a na jejím obličeji se objevil trošku pokřivený úsměv. „Nejspíš jste mě důvod se chovat takhle, ale ocenila bych, kdyby jste to už příště neudělal.“ Odpověděla s mírným úsměvem, přeci jen nechtěla, aby se stalo něco podobného znovu, protože tohle člověka dokáže celkem vyděsit, nebo minimálně vyvést z míry.

Trochu nejistě jsem přikývl. Byl jsem rád, že mě chápe. Přece jenom mi i ona připadala zvláštní, takže třeba ten pocit znala, ale nebyl jsem moc s to se jí zeptat. Stejně by mi asi neodpověděla, když se na mě obořila, jen když jsem se zeptal na její oči. Každopádně jsem zaregistroval ten drobný pohyb směřovaný k jejímu plášti, což mé podezření jenom potvrdilo, ale všechny myšlenky, co by mohla skrývat jsem zavrhl. Mé jizvy nakonec přestaly zářit a staly se z nich opět jen rýhy pískové barvy, které se sice také nedaly přehlédnout, ale bylo to rozhodně lepší, než když jsem svítil jako reflektor. I mé oči dostaly trochu jemnější nádech. Přejel jsem ji celou pohledem a pak jsem pomalu odpověděl. Opravdu se omlouvám. Každopádně se to již nestane, alespoň takovou reakci ode mě nečekejte směrem k vám. Ujistil jsem ji a mírně jsem se pousmál, i když to nemělo smysl, žádné změny na mé tváři si nikdo povšimnout nemohl. Nakonec jsem jenom gestem ruky pokynul k její židli, přičemž jsem zdvořilým tónem navrhl. Neposadíme se? Přece jenom nemá smysl tady takto postávat. Každopádně, když už jsem se chtěl předvést v lepším světle, myslel jsem na všechny zásady chování, takže jsem čekal, až se posadí ona.

„V klidu, tvá křídla jsou bezpečně skryta, není důvod se obávat.“ Proběhlo jí hlavou a i když malinko uhnula pohledem, když si všimla, že se dívá směrem, kde si upravovala svůj plášť. Přesto se ale uvolnila, když si pomyslela, že se vážně nemá čeho obávat, když se nebála doteď. Všimla si také, že jeho jizvy tak nějak vybledly, z čehož byla opravdu zmatená, protože jí stále nebylo jasné, jak to funguje, on to ostatně očividně ale nevěděl ani Niass, takže by ji to nemělo příliš trápit. Na jeho místě by z toho byla trošku nervózní, protože někteří si toho mohli lehce všimnout na rozdíl od jejích „věcí navíc“, které byly o něco nenápadnější – přeci jen očí si mohl všimnout jen někdo, kdo stál poblíž a oči vyloženě sledoval a křídel si nemohl všimnout nikdo, kdo by nevlastnil cosi, co by vidělo skrz oblečení (což by nebylo úplně suprové), anebo kdyby se nestala nějaká nešťastná náhoda, která by zavinila roztrhnutí nebo spadnutí pláště z jejích zad, což by křídla plně odhalilo. „To bych byla opravdu vděčná.“ Odpověděla s úsměvem, pak se posadila na své původní místo a svá chodidla opět vyhoupla na židli. „Ehm, nebude tomu muži vadit, že si tu se mnou jen tak rozebíráte něco takového, když vám nabízel práci?“ Zeptala se opatrně a koukla se tím směrem.

Jakmile se posadila, trochu jsem se zamyslel. Opravdu asi nebylo nejlepší ho tam takhle nechat, takže jsem se jenom otočil na teď už sedící slečnu a pomalu jsem odpověděl. Asi by to opravdu nebylo moc dobré. Pohlédl jsem na neznámého a pak zase zpátky. Trochu jsem sklonil hlavu a pomalu jsem řekl. Asi bych se mu měl trochu více věnovat. Samozřejmě, pokud by jste nakonec měla zájem o tu práci, přijďte k našemu stolu. Natáhl jsem se ke svému srpu a vytáhl jsem ho ze stolu, přičemž jsem ho schoval do pouzdra u mého opasku. Pomalu jsem se otočil a sebejistým krokem jsem se rozešel zpět ke svému předchozímu stolu. Po pár krocích jsem se ale ještě zastavil. Ani jsem se neotočil a vytáhl jsem svůj váček s penězi. Vytáhl jsem z něj několik málo mincí a hodil jsem je na její stůl. Vypadalo to, že jste tak trochu hladová. Berte tohle jako omluvu. Dodal jsem pobaveně aniž bych se otočil. Pokračoval jsem ke svému stolu, kde jsem se posadil naproti neznámého. Opět tedy nastala konverzace stylu, kde si oba nevidí do obličeje, která mě vcelku deprimovala, ale neměl jsem mu co vyčítat. Já svůj obličej skrýval už několik let. Dobrá... Kde jsme to skončili? Zeptal jsem se a trochu jsem si povzdychl. Opřel jsem se o židli a ruku jsem si loktem opřel o opěradlo židle. Trochu nejistě jsem se ještě ohlédl na místo, kde jsem ještě před chvílí seděl a pak jsem se ale podíval zpět a už jsem se soustředil na neznámého - Stále jsem neznal jeho jméno, což příliš dobré pro pracovní vztah nebylo.

Trochu jsem přikývl, přece jenom jsem nějaké takovéto otázky čekal, a byl jsem připravený na ně popravdě odpovědět. Pohodlněji jsem se opřel a nohy jsem si dal na stůl. Přece jenom jsem si nepřipadal, jako kdybych byl ve společnosti lidí, kterým by to příliš vadilo, kromě té dívky u vedlejšího stolu, ale na tom mi až tak nezáleželo. Niass jméno mé. Chci vydělat hodně peněz a žít tak dobře, jak jen můžu. Odpověděl jsem trochu žertovným tónem, i když to byla pravda. Neměl jsem důvod to nějak zastírat, když mi on pravdu řekl také. Měl jsem i jeden další cíl, ale ten byl osobní a nesouviselo to s prací. Zadíval jsem se mu do tváře, nebo spíš tam, kde by měla být tvář, ale přes kápi jsem neviděl nic. O jaké otázky jde? Zeptal jsem se a stále jsem nezatlačil pobavený tón. Přece jenom, tohle téma mohlo být jediné, o čem se teď bavit, když jsme práci v podstatě vyřešili. Teď jenom záleží na čase a místě, ale na tom se můžeme domluvit jindy. Rukou jsem si poupravil srp, aby nedřel o židli a pak jsem jen čekal, až začne s výslechem. I když jsem mu toho asi moc poskytnou nemohl, pořád to bylo ale něco, o čem jsme se mohli bavit.

Trochu jsem se uchechtl při slově divná. Opravdu "divná" byla, jelikož ty dračí oči... Každopádně jsem neviděl důvod něco před Synenem skrývat, takže jsem mu všechno na rovinu vyklopil. Divná. Divná je, například to, že má dračí oči. A to samozřejmě doslova. Neobtěžoval jsem se použít tišší tón, takže to mohla zaslechnout, ale nepřipadalo mi to důležité. Neměla v plánu se k nám přidat a k modré dračí krvi jsem sympatie necítil, takže jsem neměl důvod to nějak tajit. Ohlédl jsem se na ni a pak zase zpátky. Asi se k nám nepřidá. Podle všeho si nechce zamazat ruce. Dodal jsem nakonec a trochu jsem se zašklebil. Pokud jsem se předtím zdál nevychovaný, tak pokud mě teď slyšela, tak jsem ji opravdu musel připadat jako někdo s kým nechce mít nic společného. To se mohlo příčit s tím, jak jsem se postupně začal chovat, když jsem s ní mluvil. Ale docela mě zaujalo, jak mě nepřímo poslala někam, takže jsem neviděl důvod ji její laskavost neoplatit.