Hlavné mesto Lylian

Trochu nejistě jsem se na ni podíval, ale byl jsem rád, že nijak nevyzvídala. Přece jenom bych ji to ani vysvětlit neuměl. Pak jsem si jenom vyslechl její odpověď a trochu jsem se pousmál. Jakožto Parsha jsem se naučil spoustu našich legend. Například se říká, že kdo se jednou dostane do pouště a přežije jeho první setkání s ní, bude mít nutkání se tam opět vrátit. Nevěděl jsem, jestli je to pravda, ale u mě to fungovalo. Rád bych se opět podíval do svého domova, ale k tomu mohla být příležitost později. Eleria ale nevypadala jako někdo, kdo by si vyloženě užil průchod pouští, ale kdo taky ano, pokud šla bez průvodce nebo karavany, muselo to být velice nebezpečné. Šla jsi sama? Nebo jsi vyrazila s karavanou? Zeptal jsem se zvědavým tónem, protože by rozhodně získala můj obdiv, kdyby přežila několik dní v poušti sama. Nevypadala na to, že by měla zkušenosti s pouští natolik velké, aby tam přežila sama. I některé rodáky poušť nemilosrdně zabila, a to ve větších skupinkách.

Legendy jejich rasy mu opravdu rozmlouvat nechtěla, ale ona sama to cítila jinak. Byla tam jednou, i když opravdu na krátkou dobu a jen procházela, ale už se tam za žádnou cenu vrátit nechtěla. Měla štěstí, protože jediné, co potkala, byl jeden ze dvou draků, které kdy viděla – s tím problém vyjít vážně neměla. Dále to bylo pár štírů, kterým se ale v klidu vyhnula. Lidi žádné nepotkala, takže prošla celkem v pohodě, bála se ale, že kdyby procházela podruhé, takové štěstí už by neměla. „Šla jsem sama, ale nejspíš to bylo jedinou možností – jinou cestu jsem totiž neznala.“ Dodala s úsměvem. Vážně si nemyslela, že by to bylo něco výjimečného – projít pouští, ale on nevypadal, že by si myslel to samé. Možná to bylo způsobené tím, co ho v poušti potkalo, anebo prostě tím, že ta poušť neměla moc dobrou pověst a třeba v ní málokdo přežil – to ale mohlo být způsobeno třeba i těmi draky, čemuž by se nedivila, ale stále ji zaráželo, proč jsou draci tak útoční. Vždy si myslela, že spíš mají takové teritoriální chování, než že by byli přímo agresivní. To jí do hlavy nešlo. Přeci museli mít nějaký pud sebezáchovy, když jsou tak ohrožení... Anebo jsou to možná až moc sebevědomí tvorové? Takhle ale o nich smýšlet nemohla, ona ne.

Možná jsem se cítil jinak, protože jsem měl v podstatě místo krve písek, jak jsem rád říkal, když jsem mluvil o svém prokletí, nebo to bylo díky tomu, že jsem se tak narodil. Co si ale pamatuji, nejsem jediný, kdo považuje poušť za svůj domov a rád se tam vrací, takže tím to asi bylo jen posíleno. Tak v tom případě sis získala můj obdiv. Odpověděl jsem ji s úsměvem na obličeji, který ale nezpůsobil vůbec nic, prostě se tam jenom objevil, aniž by byl vidět. Každopádně mi došlo, že asi má opravdu dobré "vztahy" s draky, jinak by asi zemřela v tlamě jednoho z nich, nechtěl jsem ji nějak podceňovat, ale zabít draka? Možná že i kdyby k tomu měla příležitost, neudělá to, kvůli její podobnosti s nimi. Každopádně to vcelku výjimečné bylo, jelikož v poušti bylo opravdu dost bestií, i kdybych nepočítal draky. Každopádně už samotné horko, písečné bouře a dehydratace mohly nějakým nově příchozím dělat problémy, pokud ne je rovnou zabít. To se také často stávalo v karavanách, které jsem vedl. Lidé byli bez dostatku vody naprosto vyřízení a já jim musel zakazovat pít kdykoliv chtěli, jelikož cesta pouští má přesný řád, který pokud se příliš poruší, povede nedostatku vody a smrti na dehydrataci organismu.

„Obdiv? Myslím, že neprávem. Prostě jsem měla štěstí a cestou jsem nikoho ani nic moc nepotkala.“ Zamumlala s úsměvem. A vzpomněla si na podrobnosti, jak šla pouští. Vážně se tam neobjevily moc žádné komplikace. Ten drak sice příliš mírumilovně nevypadal a mnoho lidí by na něj nejspíše zaútočilo, pokud by patřili mezi ty odvážnější, anebo by prostě utekli, pokud by to bylo naopak. Co se týkalo písečných bouří, to je věc, na kterou nejspíš měla štěstí, anebo spíš neštěstí, protože se neobjevila. „Je ale pravda, že tam bylo nesnesitelné vedro.“ Dodala pobaveně a opřela se o strom. Nebylo se čemu divit, protože ještě jak byla v tom plášti, tak na sobě měla více vrstev, navíc proti větru prostě nic nenadělala, to byl důvod, proč měla raději zimy, protože se mohla kdykoliv poté zahřát. Rozhlédla se a všimla si Synena, který právem odpočíval, ocenila to, protože takhle vlastně i Niass dostal příkazem nikam nechodit, ten musel z nich být nejunavenější. Ke stromu si sedla, rozhlédla se a přivřela oči. Pomalinku se stmívalo, což ji dovedlo k názoru, že večer se neúprosně blíží. „Takže zítra, huh?“ Proběhlo jí hlavou a při té myšlence se trošku pousmála.

Štěstí k cestě pouští patří, to rozhodně můj obdiv nevyvrátí. Odpověděl jsem ji rozhodným tónem. Ať už měla jenom dost štěstí, nebo ne, pořád přežila, což bylo obdivuhodné i přesto, že se nemusela bát draků. Já sám jsem ale draka zvládl zabít a podle mě to dokážu i znova, takže jsme na tom s tímto byli v podstatě stejně, i když každý naprosto odlišným stylem. Vedro teda rozhodně k poušti patří. Musím se přiznat, že mi někdy schází. Zamumlal jsem neprůhledným tónem a zadíval jsem se směrem k Synenovi, a trochu jsem se zachechtal, když jsem viděl jak jeho kůň leží u stromu. Zakroutil jsem nad tím hlavou a zamumlal jsem. Zlatí velbloudi. Opravdu jsem byl na ten typ zvířat více zvyklý, jelikož to byla jediná možnost, jak se v poušti přesouvat. Každopádně ale museli být přivyknutí na poušť, jelikož normální velbloud by nebyl schopný přežít tak dlouho bez vody jako ti, co už nějakou tu cestu zažili. Obyčejní lidé sice viděli u velbloudů naprosto přirozené, že prostě žijí s nedostatkem vody už od narození. Tak to ale nebylo, jejich organismus si na takové podmínky musel zvyknout, stejně jak to je u člověka. Po chvilce jsem se pohodlněji opřel o strom a pobaveně jsem se podíval na Eli, která měla momentálně zavřené oči. Jak je na tom tvůj žaludek? V hostinci nezněl příliš spokojeně. Zeptal jsem se a trochu jsem se zasmál. V podstatě jsem ji chtěl trochu provokovat, ale zajímalo mě, jestli už není hladová natolik, že ztrácí i něco málo z té síly, kterou má.

Trošku nad ním zavrtěla hlavou, ale oči neotevřela. „Vážně... Myslím, že tohle je trošku přehnané, protože ty jsi rozhodně takové štěstí jako já neměl.“ Dodala s úsměvem, protože už to, že nejspíš zabil draka, což ne, že by se jí úplně líbilo, ale přesto chápala tu jeho situaci a chápala, proč to udělal. Měla ho za o dost silnějšího než je ona sama, takže nechtěla, aby ji k němu samotnému přirovnával, ani když šlo o tohle. „Schází? Opravdu?“ Zeptala se překvapeně, přeci jen ona sama teplo moc v lásce neměla, ale on v poušti vyrostl a dokonce i barvou jeho kůže na to vypadal, takže byl nejspíš zvyklý a zase si myslela, že zima pro něj může být opravdu útrapou stejně jako pro ni to horko. Potom si všimla jeho letmému pohledu k Synenovi a jeho koni a na tu jeho myšlenku zareagovala rozšířeným úsměvem. „Běžně jsi jezdil na velbloudech?“ Zeptala se zvědavým tónem, ale její oči zůstávaly přivřené. Otevřely se vlastně až v tu chvíli, kdy se zeptal na ten její hlad, který v hostinci byl opravdu zřejmý. Ttrošku se přitom uculila a její pohled směřoval k němu. „No, myslím, že v návalu vzteku zapomněl, že vůbec existuje, i když... Musím uznat, že...“ Tiše si povzdechla a zadívala se před sebe. Teď jí připomněl ten její hlad, ze kterého jí popravdě nebylo úplně nejlépe.

Otočil jsem svou hlavu směrem k ní a zadíval jsem se ji do očí. Ano schází. Prostě mi chybí ten pohled na hořící slunce, horký písek pod nohama... I ty písečné bouře mi chybí. Trochu jsem si povzdechl a pak jsem se sám sobě zasmál, jelikož jsem musel znít zvláštně. Přejel jsem dlaní po svém čele a trochu jsem se pousmál. V poušti to ani na delší cesty jinak nejde. Jsou to opravdu fascinující zvířata, i když se můžou zdát méně vznešené než třeba koně. Odpověděl jsem na její otázku a pak jsem se trochu zamyslel. Opravdu se ji při pomyšlení na obyčejného velblouda muselo zdát divné, že o nich mluvím jako o vznešených zvířatech, ale podle mě byli užitečnější než normální kůň. To byl samozřejmě můj názor a nikomu jsem nechtěl ten opačný vyvracet. Pak jsem si vyslechl její odpověď na mou otázku ohledně jejího žaludku. Trochu jsem se zamyslel a pak jsem si povzdechl. Sáhl jsem k menšímu vaku, připevněnému u mého opasku a nožem jsem rozsekl jeho hrdlo. Vytáhl jsem z něj půlku již staršího okoralého chleba. Byla to taková zásoba, kterou jsem nosil pro případ nouze, nebo delšího času bez jídla. Nebyly teď prostředky k tomu shánět něco jiného, na hostiny byl čas po výpravě. Sevřel jsem ho v ruce a nastavil jsem ji směrem k Eli. Sice to není jídlo vhodné pro šlechtičnu, ale nic jiného nemám.

Jen pokrčila rameny – tohle bylo prostě něco, co nechápala a nejspíš chápat nemohla. Vzhledem ještě k jejímu plášti, který ukrýval ta křídla, vedro nesnesla, v zimě se ale špatně necítila třeba už kvůli magii, kterou ovládala, které si u sebe již všimla. Uměla ovládat oheň, díky kterému vlastně i to teplo, no, možná to byla jen další schopnost, kterou získala díky té dračí podstatě, možná ne, ale to nebylo důležité, každopádně to byl důvod, proč se v zimě necítila špatně – mohla si třeba tak trošku zatopit. „Dobře, teplo není nic, co bych přímo vyhledávala.“ Přiznala nakonec a pousmála se. Potom, když se natáhl ke svému opasku, přemýšlela, co dělá, ale nemusela čekat dlouho, protože když přeřízl ten vak a vytáhl z něj chleba, její oči bezděky zajiskřily. Na chvilku ale zaváhala. Vypadalo to tak, že to je jediné jídlo, které s sebou vůbec má, to mu nechtěla brát, ale nejistě k téhle její „záchraně“ natáhla. „Vážně...Můžu?“ Zeptala se trošku nejistě, ale vlastně jí tohle nabídl, takže sama moc dobře věděla, že je to naprosto nesmyslná otázka, spíš byla taková řečnická. Vzala si od něj ten chleba, kousek si ulomila, ale zbytek mu vrátila, přeci jen se mohl hodit a ona sama s sebou žádné jídlo už neměla, nevěděla, jak Synen. Ten kus, co si ulomila, pomalu snědla, jako by si ho vychutnávala a doslova zářila – opravdu už měla hlad. „Děkuji, opravdu...Je to výborné!“ To bylo myslela dostatečné vyjádření toho, že jí je opravdu po čas její cesty jedno, co jí, zvláště teď, protože jí to chutnalo opravdu hodně, jako to nejdražší jídlo světa.

Jen jsem s úsměvem sledoval jak jí a pak jsem se zasmál jejímu komentáři. Asi měla opravdu hlad, přece jenom tohle nebyla žádná lahůdka. Každopádně jakmile si ulomila jenom kousek a zbytek mi vrátila, vzal jsem svůj nůž a to co mi vrátila jsem rozkrojil na dvě části. Jednu jsem ji podal a tu druhou jsem schoval. Jak dlouho jsi nejedla? Zeptal jsem se pobaveným tónem, ale opravdu mě to zajímalo. Bylo by dobré vědět, jak dlouho musím nejíst, aby mi poté chutnalo úplně všechno. Soudě podle její postavy, tak asi dost dlouho. Proběhlo mi hlavou a nad touhle myšlenkou jsem se musel pousmát. Chtěl jsem ji to jídlo dát všechno, ale přece jenom nějaké ty zásoby se mohly hodit, i když z toho už moc nezbylo. Nebylo by dobré, aby šla úplně hladová, jelikož jsem moc dobře věděl, jak je síla v případě prázdného žaludku zrádná. Člověk si může připadat úplně v pořádku a vteřinu na to už nemůže ani chodit. To bych ji zřejmě musel zbytek cesty nést - Když se tahle myšlenka ozvala v mé hlavě, musel jsem se pousmát, přece jenom by pro ni nemuselo být pohodlné, kdyby ji nesla pouštní příšera. Každopádně mě napadlo, že je tady stále Synenův kůň, takže by to řešení takové situace usnadnilo, tudíž nemělo smysl nad tímto nějakým způsobem přemýšlet. Zadíval jsem se do jejích očí, které mě opět velice zaujaly - Přece jenom se v nich zrcadlily vzpomínky na ty obrovské netvory v pouštích, ale bylo v nich vidět i něco jiného. Něco, co jsem ani v myšlenkách nedokázal popsat.

Zaujatě jsem sledoval, co Synen vytahuje z brašny a jakmile mi hodil jídlo, prohlédl jsem si, co se mi to vůbec dostalo do rukou. Sušené maso, hmmm.... Trochu jsem se zachechtal a položil jsem celý ten balíček před Elerí. Sněz to raději sama, můj žaludek toho poslední dobou pobral dostatek. Navrhl jsem a pak jsem se opřel o strom a přivřel jsem oči. Uvažoval jsem, co bude obnášet tahle naše výprava. Snad se dostaneme někam do tepla... Proběhlo mi hlavou a pod maskou jsem se trochu usmál. Byl to v podstatě takový vtip, který bych pochopil jen já, takže jsem ho nevyslovil nahlas, abych nevypadal jako idiot. Nakonec jsem jenom otevřel oči a sledoval jsem počínaní Elerí. Schoval jsem svůj nůž a přejel jsem zrakem celé její tělo. Opravdu měla zajímavé vlasy, které byly extrémně dlouhé. Zakroutil jsem nad svými myšlenkami hlavou a trochu jsem se zachechtal. Zajímalo mě, jestli zbylo i nějaké maso pro Synena, ale asi ano, jelikož jsem periferním viděním zahlédl, že něco jí. Nevěnoval jsem tomu ale příliš pozornosti.

Mírně zavrtěla hlavou nad tím, že jí ještě kus chleba nechal. Jí to ale momentálně stačilo, nebylo by dobré to spořádat najednou, navíc její žaludek se za poslední dobu dost stáhl, tak nějak se přizpůsobil situaci, takže nepotřeboval mnoho, aby jí dal na chvilku pocit klidu, toho, že nemá vlastně hlad. Nakonec ale přikývla a ke svým zásobám pití tedy přibalila i ten chleba. Ta Niassova otázka ji sice překvapila, ale nejspíš nebyla příliš od věci, donutila ji ale, aby se zamyslela. „No, myslím, že... Nějaká doba to nejspíš je.“ Začala neurčitě, protože sama moc dobře nevěděla, jak je to dlouho. V té době, kdy procházela pouští, ještě nějaké jídlo měla, mimo ní si sem tam i něco svým mečem ulovila, ale nebylo to příliš často. Maso se jí občas i podařilo uvařit. Momentálně to ale bylo jinak a pár dní už prostě nejedla – nebylo to až tak dlouho, ale opravdu to stačilo na to, aby měla hlad. Navíc nechtěla utrácet mnoho peněz, protože se jí později mohli hodit k něčemu užitečnějšímu, musela ale uznat, že tady v Usianě se moc zvířat prostě ulovit nedalo, nebyly tu prostě ty možnosti, ale stále to bylo jediné místo, kde mohla na delší dobu přebývat, aniž by se nějak moc bála o svůj život. „Může to být tak okolo 4-5 dní...“ Přiznala s lehkým úšklebkem a tiše si povzdechla. Potom si ale všimla, že po nich Synen hodil očividně dalším jídlem, protože to pěkně zavonělo. Divila se, že Niass nechce, přeci takový svalnatý vidlák musel jíst, ne? Neptala se ho ale a maso schovala k ostatním zásobám se slovy: „Může se později hodit.“ A otočila se na Synena. „Kdy vyrazíme?“ Zeptala se tak nějak hlasitěji, aby ji bylo slyšet.

Zadíval jsem se na Synena a rychle jsem se zvedl ze země. Konečně. Zamumlal jsem trochu pobaveně a poupravil jsem si opasek se zbraněmi, jelikož při delším sezení se dostal do dosti nepohodlné pozice. Každopádně jsem měl úplně všechno teď u sebe, takže nemělo smysl tady něco sbírat. Vyslechl jsem si všechno, co nám o práci řekl a v očích mi trochu zajiskřilo, což vypadalo díky mému typu očí dost zajímavě. Sever? Tak to se příliš neohřeji. Řekl jsem s hraným smutkem a poté jsem se zasmál. Popošel jsem směrem k Synenovi, přičemž jsem si v hlavě odříkával prosebnou modlitbu k mému jedinému bohu - Raal'gh. Potichu jsem požádal o to, aby jsme všechny, co se nám postaví do cesty, odeslali do věčné mučírny, kde se o ně již postará. Jakmile jsem skončil, přejel jsem pohledem své dva společníky. Tohle bude ještě zajímavé, ale mohlo by to vyjít bez smrti kohokoliv z nás. Hlavní věc, kterou jsem kromě spokojeného návratu chtěl, bylo ale, abych jakýmkoliv způsobem nevyvolal to, co jsem před zraky svých společníků skrýval. K tomu ale mohlo dojít, jelikož při boji jsem se příliš neovládal a spoléhal jsem se na své instinkty, které nebyly příliš schopné tento nežádoucí efekt zastavit. Vyšel jsem po boku Synena směrem k chrámu Satmyr, aniž bych vyslovil jakoukoliv z myšlenek, které se mi honily hlavou.

„Výborně, takže můžeme vyrazit.“ Zamumlala si vlastně spíš pro sebe než pro okolí, postavila se a popošla pár kroků jen tak zkusmo, aby opět po tom sezení nabrala rovnováhu. To se jí naštěstí podařilo, a tak čapla své věci, které doposud ležely na zemi vedle ní, aby je měla vždy po ruce, navíc tam před chvilkou dávala nové zásoby, které jí vlastně věnovaly Niass se Synenem – opravdu jim za to byla vděčná, ale musela také uznat, že tímhle akorát tak přendali zásoby od nich k ní, čímž jí vlastně ještě více zatížili. Nad touhle myšlenkou se musela ale sama pro sebe zašklebit, protože to od nich opravdu bylo dobré, s dobrým úmyslem, že se nají před cestou, to se ale nekonalo, protože jí ten kousek chleba, co zatím měla, na tu chvilku stačil, navíc musela stále myslet na to, že nevědí úplně přesně, jaká na tom místě, kam míří bude možnost, si něco ulovit, anebo prostě sníst nějaké jedlé bobule. Prostě cokoliv. Také nemusel být čas, protože je mohlo stále ohrožovat nějaké nebezpečí, rychle tuhle myšlenku ale raději zavrhla, protože byla až přespříliš, a doufala, že i zbytečně pesimistická. „Skvělé, sever.“ Odvětila úplně protikladnou odpovědí než Niass, ale pro ni prostě ta zima byla přívětivější, čehož už si nejspíš všiml. Doufala přitom, že ta jejich výprava je nebude stát životy. Tedy ty jejich nejspíš ne, protože jejich schopnosti v boji byly daleko lepší, a tak doufala, že se nenaskytne situace, kdy nebude jiná možnost a bude muset vytáhnout Maitsukoe, to totiž nikdy nebyla její jistota – právě tato zbraň. Dokázala s ní třeba zabít nějakého králíka, ale na něco nebezpečnějšího by si bez strachu vážně netroufla. Pohlédla na ty dva. Když minule byla v potížích, které ale nebyly příliš nebezpečné, nejspíš zdaleka ne jako tato mise podle toho, co řekl Synen, tak ji podpořili oba dva bez ohledu na to, že ještě nebyli tým, což teď právě jsou. Bylo jedno, jestli to dělali kvůli tomu, že se cítili provinile – tedy vlastně jen Niass, ale šlo o to, že to prostě udělali. Nejspíš se jí pokusí ochraňovat i na této misi, protože jsou tým a už jen z hlediska vlastního sobectví, by bylo lepší, aby jich bylo více. Nechtěla ale být na obtíž, což jí v tuhle chvíli dělalo nejspíš největší starosti. Pohlédla na oba dva z nich a nakonec přikývla. „Pojďme...“ Vyslovila svou myšlenku a připojila se k těm dvěma silným chlápkům, které ji měli provázet po celou tuto cestu.