Eleria de Shi'-Tsuki (Silnerai)

Vzhled: Už, když ji vidíte z dálky, je celkem nepřehlédnutelná a výrazná už jen díky svým dlouhým  vlasům sněhové barvy, které nikdy v životě nestříhala z mnoha důvodů. Jeden z nich souvisí s její minulostí, druhý s tou výjimečnou rasou, kde šlo o to, že potřebovala schovat svá dračí křídla, která si jen tak bezdůvodně vyčnívala z jejího těla. Dalším důvodem byli její rodiče, kteří dlouhé vlasy považovali za symbol šlechty, za to něco „více“ (takže i otec i matka byli obdařeni dlouhými vlasy stejně jako ona sama), což jí ale vzhledem k těm křídlům přišlo akorát vhod. Co se tváře týče, nejvýraznějšími jsou nejspíš oči, které jsou jen dalším důkazem dračí duše – jsou výraznější než lidské a mají i jednu zvláštní schopnost, která Elerii dovoluje vidět jakousi auru, anebo spíš tepelné záření živého tvora, také vidí lépe na dálku, a proto se jí často podaří někoho zpozorovat daleko dříve, než si ten dotyčný všimne jí, často se ale stane, to, že podle tvaru nerozezná, co je to přesně zač, což je i takovou malou nevýhodou. Dále na jejím vzhledu není nic moc zvláštního – měří okolo 169 cm a váží cca. 57 kg. Okolo čela často nosívá modrou pásku, která má pro ni velkou váhu z minulosti.
Zaměření: Co se boje týče, nikdy se v něm příliš nevyžívala (i když se to tak na první pohled, vlastně i na druhý nemusí vůbec zdát), každopádně, když musí bojovat, nejlépe jí to jde s mečem, který vlastní už nějakou tu dobu, ale moc ho nevyužívá, a proto jí chybí ta praxe. Spíš by bylo jednodušší říct, v čem je její slabina v boji – bude to boj na blízko beze zbraně, kde se nedokáže skoro vůbec bránit, natož útočit – takřka vůbec. Její velkou výhodou jsou již zmíněná křídla, kdy se může vznést do vzduchu, a tak uniknout třeba i jinak smrtelné ráně – další výhodou jsou oči, které umožňují se stáhnout dostatečně brzy, což znamená, že její taktika boje spíše závisí na útěku, pokud to jen trošku jde. Další její výhoda spočívá v autoritě, kterou si získal její rod, tudíž i ona sama – funguje však jen v jejím rodném městě, jen u určitých lidí, kteří se ještě nedozvěděli nic o její dračí schránce (pokud tedy takoví ještě existují).
Historie: Představme si klasickou šlechtickou rodinu, co známe z pohádek anebo jiných příběhů. Vidíme rodiče, co rozmazlují své dítě; dávají mu, co jen chce, získávají si jeho důvěru a nechávají ho dělat různé vylomeniny jen, aby se mělo vlastně dobře. Věčně pořádají drahé akce, plesy, oslavy; všude spousty jídla, vzácní hosté, spooousty peněz, které už prostě nejsou na co vynakládat, bezmezná autorita u všech lidí, zvířat i jiných tvorů, co se jen přiblíží, drahé šaty, pití – prostě vše, co si jen můžeme ve svých snech představit; přitom vše bez jakékoliv práce, námahy anebo jen snahy. Špatně! Takhle si sice někteří život šlechtice většinou představují, ale opak je pravdou – spousty práce, zařizování, různé smlouvy, dokumenty, papíry, papíry, papíry,... A papíry. I přes tu závist většiny obyčejných lidí, co si stále mysleli, že šlechtický titul někdo získá naprostou náhodou a dále je to prostě procházka růžovým sadem, se vedlo rodu „-de Shi'-Tsuki“ vcelku dobře. Vlastně až do doby, než se jim narodilo dítě, které nikdy nemělo přijít na svět – Eleria. Již po porodu bylo jasné, že není obyčejným člověkem a za lidskou stránkou se skrývá ještě jiná – ta dračí. Tuhle skutečnost ale znali jen rodiče, kteří to prostě zjistit museli, aniž by to Eleria mohla jakýmkoli způsobem ovlivnit. Rodiče se samozřejmě snažili tuto zkutečnost před ostatními utajit, protože by to znamenalo prudký spád jejich autority, a navíc i nejspíš vyhoštění Elerie, která v té době byla opravdu maličká a nebyla by absolutně schopna v tom světě jakýmkoli způsobem přežít. Čas šel rychle a stalo se to, že venku narazila na chlapce, kterého později přibrali do své rodiny, do pěstounské péče – jmenoval se Kazuma. Její rodiče zpočátku dost váhali, protože se tu naskýtalo to riziko, že někde mimo rodinu vyzradí tajemství Eleri, ta ale prosila tak dlouho, než otec nepovolil a nezaručil se za Kazumu. Nedošlo ale k nejhoršímu. Kazuma nikdy nezjistil tohle její tajemství, což vlastně byla jediná věc, kterou nebyla s to mu prozradit – vlastně nesměla, i kdyby chtěla. Křídla měli, ostatně stejně jako u draků, tu vlastnost, že se zvětšovala s růstem nositele, v tomto případě Eleri, takže se jí dařilo je dobře skrývat pod bílým pláštíkem, který jí rodina samozřejmě obstarala. Některým lidem se zdály zvláštní její oči, někteří je ale obdivovali, a tak z toho nevyšel až takový skandál, jak se původně předpokládalo. Čas nezpomaloval. Nadešla chvíle, kdy musel přijít nějaký zvrat. Kazuma odešel z jejich rodiny, což pro Elerii byla v té době velká ztráta – byl jedním z mála, komu opravdu dost důvěřovala, najednou ale tohle jejich pouto bylo ztraceno, než stihlo nějak více vykvést. Než odešel, daroval jí ještě modrou pásku, která jí po něm zůstala jako jediná památka, uvázala si jí na čelo a málokdy jí sundává, i když je to opravdu už dlouho od jeho odchodu. V té době plakala, poprvé a prozatím naposledy. „Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij.“ - tohle byl citát, kterým se začala řídit, dával jí naději a neměla pocit slabosti, který by ji nejspíš ubíjel ještě více.
Ona se ale dál musela prát se přítomností, nynější situací, nesměla polevit v ostražitosti, i když byla stále tak mladinká. Léta rychle ubíhali, samozřejmě se muselo stát něco dalšího, jinak by život přeci nebyl životem. Od té doby, co odešel Kazuma, se její rodina trošku uklidnila a nejspíš z nich opadlo nějaké napětí, to se dalo celkem chápat – nemělo se to ale stát, protože to nejspíš zapříčinilo situaci, která o pár let později z jejich neopatrnosti nastala. Stalo se to v den Eleriiných patnáctých narozenin. Naplánovala se oslava, kam bylo pozváno opravdu dost lidí. Eleria na sobě měla přes šaty přehozený dlouhý bílý plášť, který zakrýval křídla jako obvykle, tentokrát se ale tancovalo a stalo se to, že jeden z tanečníků přišlápl Elerii plášť, což se jí stalo osudným. Nestihla včas zareagovat – jen zaslechla tiché špitání lidí okolo. Chvíli se zmateně a nevyrovnaně rozhlížela okolo, pak ale utekla do svého pokoje, kde se následně zamkla. Nevěděla, co dál, takhle to rozhodně dopadnout, ale teď už nemělo smysl nad tím přemýšlet. Zanedlouho někdo zaklepal na její dveře, bála se ale otevřít, a tak na ně jen civěla prázdným pohledem, který naprosto nic nenaznačoval. „Kdo je tam?“ zašeptala rozklepaným hlasem, ale jako by neočekávala odpověď, vyšla ke dveřím, které bez rozmyslu otevřela. Stál tam jakýsi muž zahalený v kapuci, nebylo mu vidět do tváře. V ruce držel dýku, se kterou namířil na její krk. Ona z příčiny lehkého rozhození, prostě nezareagovala jinak, ale nebylo to nijak potřeba, protože ten muž byl omráčen jejím otcem a odveden do žaláře, kde ho ponechali. Tady byla jediná možná volba, jak postupovat dále – odejít. To byl vlastně návrh její matky, a ona musela uznat, že je to jediné řešení, už takhle jejich autorita trošku upadla, navíc by se ji nejspíš každou chvíli pokoušel někdo zabít kvůli tomu, že byla považována za hrozbu. Otec jí ještě daroval meč, který se dědil z generace na generaci, i když původně měl patřit mužskému potomkovi, připadl nakonec Elerii z mnoha důvodů. Jedním z nich bylo, že byla jedináček, tudíž původní plán nemohl vyjít. Druhým bylo to, že ho nejspíš bude opravdu potřebovat, aby se mohla bez úhony potulovat světem, případně s ním mohla zabít nějakou zvěř, kterou cestou najde, aby měla co jíst – mělo to mít spoustu využití. Svůj meč ihned pojmenovala „Maitsukoe“ - tajemství. Říkala mu takto kvůli tomu, z jakého důvodu ho získala, aby jí opakoval a připomínal její minulost, která neměla být nikdy zapomenuta.
Za hranice své země se dostala bezpečně, problémy se naskytly ve chvíli, jakmile je přešla a dostala se do další země – tam byla vystavena nebezpečí, ale díky svým křídlům, kde už je bez tajností mohla využít, unikla a dostala se ještě jinam. Takhle vlastně unikala spárům jiných ras, těm, kteří jí opovrhovali, všem lidem, co ji odsuzovali, nebo se ji dokonce snažili zabít, anebo zneškodnit, protože pro ně představovala nebezpečí, což se vlastně dalo chápat, protože drak byl někde znám jako tvor, který ničí vše okolo a nenechá nikoho naživu. Dlouhou dobu se snažila najít nějakou spřízněnou duši, se kterou by mohla žít v souladu. Nakonec skončila na místě, kterému se říkalo Usiana, tady žije v relativním klidu. Je jí 17 let a nastává současnost, která ještě může ovlivnit její minulost alespoň do budoucna.
Povaha: I přesto, že na první pohled může působit chladně a nepřátelsky, nejspíš to je naprosto opačně – svůj na oko chladný přístup k okolí si zachovala jen právě proto, aby působila neporazitelně, silně,... Dá se tedy říct, že je to spíš taková přetvářka, která jí dovoluje přežít v tomto nevyzpytatelném světě. Opravdu hodně záleží na situaci, ve které se právě nachází, nemá tudíž problém se přizpůsobit, život jí už prostě naučil své, a proto i v těžkých situacích často zachová chladnou hlavu a v klidu se rozmyslí nad dalším postupem. Nelze ji přiřadit k žádnému typu temperamentu, i když na první pohled působí nejspíš nejvíce jako flegmatik, někdo, kdo ji zná více, může jednoduše objevit i rysy sangvinika. Obvykle jede na vlastní pěst - sólo, protože je tak navyklá od té doby, co se potuluje tímto světem, proto je také celkem samostatná, nikde nezískala žádnou oporu, které by mohla plně důvěřovat, tito lidé zůstali někde v hluboké minulosti, a tak si zvykla na to, že je na to sama, nikdo jí nepomůže a od nikoho nemůže očekávat pomoc. Opět, i když působí na pohled sebevědomě a hrdě, opak je pravdou – sebevědomí jí chybí, protože ho prostě a jednoduše neměla kde získat, i když se o to stále snaží, protože ví, že je to hodně důležité. I když je emotivní, své city projevuje jen za situace, že má pocit, že je to správné – opět tady platí to pravidlo, že záleží na situaci jako ve všem ostatním, co vlastně dělá. Její povaha visí dost na minulosti, vše se od ní odvíjí, valná většina jejího chování. Rod jí naučil být čestnou, to je něco jako pravidlo číslo 1 – čest anebo smrt, žádný kompromis neexistuje, nic neomlouvá, tak krutá jsou pravidla. Není příliš ukecaná a někdy prostě nemá potřebu mluvit, dá se říci, že je spíš tichý typ dívky, možná to bude i tím, že často nemívá společnost. V podstatně – působí dost odlišně, záleží na tom, co si právě prožívá, co prožila v minulosti a tak podobně. Ví moc dobře, že se chovala jinak, když byla mladší, když ještě bydlela u své rodiny – záleží na způsobu života. Za podpory rodičů a přátel se nerozvíjela její samostatnost, dost často se spoléhala na ostatní, nabízela se jí prostě tahle příležitost, a tak jí jen využila. Teď je to ale jinak a velmi lehce se to ještě může každou chvilku změnit.
Vztahy: Většina vazeb, které se vytvořila, se ztratila někde v neznámu. Někde na okraji mysli se jí občas vynoří obrázek chlapce, který byl jen o něco málo starší než ona sama, bydlel přitom u nich v sídle, ale nic moc si z té doby nepamatuje, protože je to opravdu dávno – mohlo jí být takových 5 let, takže 12 let zpět už je opravdu vcelku dost. Ve svém rodném městě samozřejmě mívala i další přátele, kterých sice nebylo mnoho, ale přeci nějací – ti se jí však nevryli do paměti natolik, aby si pamatovala něco více než jen to, že byli. Samozřejmě si také vytvořila dobrý vztah s rodiči, kteří pro ni byli více než důležití, kdysi dávno, teď už ale světem bloudí sama, a tak vůbec nemá představu, co se děje na jejím rodném místě. Takovou zvláštní složkou jsou draci. Za dobu svého putování se setkala se dvěma, kteří ji snad neublížili jen kvůli tomu, že vycítili přítomnost někoho, kdo není až tak moc odlišný od nich, minimálně ne ve všem. Občas mívala pocit, že jí právě tito tvorové rozumí daleko lépe než lidé, nejspíš to ale bylo jen tou shodou náhod, že se s nimi setkala právě v dobách její největší samoty.
Sny a cíle: Pokud se to vůbec dá považovat za sen anebo cíl, každým dnem se prostě snaží přežít, získat nové obzory, žít si prostě svůj vlastní život, kompletně se postavit na své vlastní nohy, aniž by ji kdokoliv/cokoliv omezovalo. Dále se chce jednou vrátit do své rodné země, aniž by někdo opovrhoval jejím druhým „já“. Jiný cíl nemá, ale stále doufá, že nějaký během svého putování nalezne.
Strach: Jako většina inteligentních živých tvorů, také má z něčeho strach, a přitom to „něco“ je naprosto obyčejné – pavouci, ti chlupatí a velcí, zvířata, která jí nahánějí hrůzu (anebo jí spíš přijdou nechutní) i přesto, že jsou většinou naprosto neškodná. Dále má strach ze strachu, což je celkem zvláštní, ale zároveň zajímavé – bojí se toho, že jí cokoliv donutí se bát něčeho dalšího, že se tím její slabiny ještě více začnou rozpínat, občas se jí stává, že právě pociťuje jiný typ strachu, který je zakotven někde hluboko uvnitř její duše, sama ale neví, jestli je ten strach reálný, natož, jaký vlastně je.
Víra: Věří jen v jednoho boha, a to Creasta – prince náhody. Ostatní bohy sice neuznává, nerespektuje je a nevzdává jim úctu, zároveň jimi ale neopovrhuje a je schopná se smířit s jejich existencí.

Ahoj, idem si prečítať "tvoj" char

Odporúčil by som prečítať tento topik, ktorý sa týka mágie, hlavne 3. bodu a druhu mágie
Jeden z prvých bodov na upozornenie sú pravdepodobne tie oči, ale tvoja pasivita k bojom to tak nejak vyrovnáva a verím že nebudeš s tým hrať na Marry Sue Takže len pri tvorbe podpisu si namiesto 3 bodov podľa vlastného uváženia dáš len 2, ak neprekáža Schopnosť je to skutočne silná... Ak lietaš s tým nemám problém
S inventárom nemám problém, primeraný a taký aký by sa dal očakávať
U príbehu som bol vážne milo prekvapený, očakával som skôr nábeh ku klíšovosti, ale bolo to milé čítanie, hodné rozbehu. S tým nájomným zabijakom vyriešené vážne dobre a ako dôvod stačí k odchodu, aj keď nie je práve premyslený
Len taká zaujímavosť ku Strachu... má ho každá druhá postava
Jednoducho Vitaj do hry, chcel som sa rozpísať a zkritizovať, ale nám kde začať. Vždy sa mi páči vlastné poňatie (alebo kópia z univerza ktoré nepoznám )
Len si stačí spraviť ešte ten podpis s bodmi rasi (kedže si sa pomenovala Silnerai, tak od nich) +2 body ktoré dáš kam chceš