Poklad nebo smrt?(Hysterio, Rinkataki Toka)

Predmet: Poklad nebo smrt?(Hysterio, Rinkataki Toka) Po marec 24, 2014 10:30 am

Dogara, město duchů. Již dávno zde nikdo nežije. Kdysi tu bylo obrovské, prosperující město, které udržoval naživu hlavně tehdy vládnoucí rod obchodníku Mel'soari. Díky jejich obchodnímu řetězci bylo město bohaté a prosperující, ale poté starý vladař zemřel a jeho neschopný syn zdědil místo vládce. Během pouhých pár měsíců město zemřelo, syn rozházel všechny peníze a rozzuření obyvatelé ho dali popravit. Jeho matka žalem pozřela jed. Nyní všichni tři navěky spí v městských katakombách a spolu s nimi i pohřbené zbytky jejich bohatství. Alespoň to praví legenda. Vstup se nachází uprostřed města, ale již mnoho dobrodruhů zkusilo své štěstí a jen málokdo se vrátil živý. Mnozí zešíleli, druzí si vyřízli jazyk, aby nikdy nemohli mluvit o hrůzách, jenž se tam dole skrývají. Ale jedno je jisté. Tam, kde se nachází šílenství a smrt se nachází také něco, kvůli čemu stojí za to zemřít.

Seth

Púšť, bola naozaj nenásytná, dlhá.. a nudná. Samý piesok. Keby že mám tadeto ísť po vlastných, asi by som umrel. Bolo však viac než jasné že po vlastných budem musieť ísť, po ceste späť.. ak teda budem mať to šťastie a v tom prekliatom meste niečo nájdem. Hovorilo sa že tam zomrelo už veľa dobrodruhov, no za pokus nič nedám.. okrem.. života.. asi. Pokrútil som hlavou a znova nahodil svoj optimistický pohľad na svet, ktorý nemal ďaleko od naprostej irónie. Musel som to ale brať pozitívne. Bol som na dobrodružstve, na výprave za nejakými cennosťami.. čo bol vždy môj sen, taktiež som bol členom cechu ktorý držal naozaj pri sebe, čo ma viac než tešilo.. očividne tento svet nebude až taký hnilý ako som si pôvodne myslel. Koňa som popohnal k trysku, aby mi cesta rýchlejšie ubehla. Dúfal som že tam budem čoskoro, nechcel som koňa vysíliť a aj tak som si tam plánoval rozložiť tábor, takže sme si potom pokojne obaja mohli oddýchnuť už na mieste.
"Zlatoo.. ženskée.. chlast.. prichádzam!" Zakričal som na plné hrdlo už len z čírej radosti a sám pre seba som sa zasmial.

Rigantona Agrona

Už nějakou chvíli jsem bloudila po poušti a směřovala k jednomu jedinému cíli. Tím cílem bylo město, které kdysi dávno prosperovalo mocí a slávou a po kterém dnes zbyly pouze trouchnivějící trosky, které zavál věk času spolu s pouštním pískem... "Město duchů..." Zašeptala jsem si pro sebe a zalovila jsem po flašce. "Chmm. Možná bych měla začít šetřit vodou." Napadlo mě a tak jsem ji zase schovala zpět. "Možná... najdu oázu." Vypustila jsem z úst tyto slova, které ve mě vzbuzovaly naději. Šla jsem již celkem dlouho a byla už poměrně vyčerpaná, ale slíbila jsem si že k tomu městu dojdu. Pokračovala jsem v cestě a zanedlouho jsem se zastavila a zírala před sebe. "To..." nevěřila jsem vlastním očím. "Nemůže být pravda!" vzdychla jsem a pomalu učinila další váhavý krok k ostrůvku z palem, který se předemnou objevil. "Může to být fata morgána." Našeptávalo mi mé podlé svědomí, které mi nejspíš chtělo zkazit radost. Pomalým krokem jsem se blížila k tomu úkazu a modlila se ke všem bohům na které jsem si vzpomněla, aby to opravdu byla oáza... alespoň s malinkým jezírkem vody. "Prosííím." Sepnula jsem ruce nad hlavou a můj krok se pomalu zrychloval. Po nemalé chvíli jsem dorazila k ostrůvku zelené plochy a ukázalo se že při mě snad všichni ti bohové stojí, protože tam opravdu bylo jezírko s vodou a dokonce se u něj zrovna napájel velbloud. Úžasem nad vlastním štěstím se mi rozšířily zorničky a já poklekla za nejbližší palmu. Pomalu jsem začala odmotávat lano ze svého těla a na jednom z konců jsem vytvořila jednoduchou smyčku. Začala jsem se plížit za velbloudem pomocí neslyšitelného kroku, který jsem se naučila vlivem času, kdy jsem pracovala na lovení nočních stvůr. "Tohle bude jednoduché..." Pomyslela jsem si a vyčkala jsem na okamžik, kdy velbloud zvedne hlavu. Jakmile se tak stalo hodila jsem mu přes ni onu smyčku a usmála jsem se. "Jak jsem říkala..." Velbloud se zarazil a a couvat. "Stůůůj... "řekla jsem unaveně a zatáhla jsem za lano. Při tom se velbloud trochu přiblížil ke mě a tak jsem se chytila šance přivázat ho k nejbližší palmě. Jak se tak stalo došla jsem k vodě a napustila jsem veškeré nádoby jsem vyhrabala z mého batohu. Když jsem měla vše plné, tak jsem se dostatečně napila a obrátila se k mému novému velbloudovi. "Teď budeš můj... Budeš semnou projíždět po poušti a pojedeme se kouknout na to město duchů... Tak se na to připrav." Řekla jsem mu a pak jsem se zamyslela. "Budu ti říkat Kaktus... Doufám, že ti to nevadí." Omluvný pohled, kterým jsem ho obdařila musel smazat veškeré jeho námitky a tak jsem se přisunula blíž a natáhla k němu ruku. "Budeme kamarádi ano?" Jemně jsem se dotkla jeho hlavy a když neucukl ruka sjela níž a pohladila ho. "Ty jsi mi ale hodný velbloud..." Zavrněla jsem a přesunula se k jeho boku, kde jsem ho taky začala hladit... "Chmm" přemýšlela jsem. "Jak se tak dávají povely velbloudům?" V hlavě mi vířila spousta myšlenek a napadlo mě, že by mohl fungovat na pokyny rukou. Tak jsem jednou udělala gesto, které směřovalo dolů a přitom jsem zřetelně vyslovila slovíčko. "Lehni." K mé vší radosti se Kaktus opravdu odporoučel k zemi a já jsem mu tak mohla uvázat uzdu z lana, které jsem z něj odvázala. "Teď se nehýbej Kaktusi..." Zamumlala jsem zatímco mé ruce vázaly smyčky kolem jeho tlamy. Po chvíli jsem spokojeně zamručela s rukama v bok a pohlédla jsem na své dílo. "Výborně.... To se mi povedlo." Pochvala byla na místě a tak jsem se za ni vůbec nestyděla. "Nejspíš.. můžeme vyrazit." Přesunula jsem se ke Kaktusovi a objala ho kolem krku. "Jsem vďečná za to, že jsi tak klidný a poslušný." Úsměv na tváři se mi rozšířil a já už se řítila k jeho dvěma hrbům a už jsem se sápala nahoru. Uvelebit se mi trvalo jen chvíli a pak jsem mu jen zabořila nohy do slabin. "Kaktusi... Jdeme." Řekla jsem a doufala, že nebude nic namítat. K mé radosti se po chvilce zvedl a pomalu se rozešel. "Super!" Vypadlo ze mě a už jsem ho směřovala směrem, kde se mělo nacházet město. "Tak jo... Trochu si zaběháme... Co ty na to?" Aniž bych čekala na jakoukoliv odpověď, tak se mé nohy zabořily do jeho slabin a on chtě nechtě zrychlil do běhu. Můj smích se rozezněl po poušti a já si užívala vítr, který mi čechral vlasy. "Dobrodružství začíná!" Zaječela jsem mezi smíchem a objala jsem jeden z hrbů Kaktuse. Pomalu jsme se blížili k městu a já zanedlouho začala vidět jeho obrysy. "Kaktusi.. tam jedeme! Budeme boháči!" Zakřičela jsem vesele na mého velblouda. Jakmile jsme se dostali ještě blíž, zpomalila jsem Kaktuse do takového velbloudího klusu a pomalu jsme doklusali až k bráně do města. Zastavila jsem úplně a pomalu z něj slezla. Přes hlavu jsem mu přetáhla mou provizorní uzdu. "Půjdeš zamnou." Zamumlala jsem, jakmile se jeho hlava ocitla vedle mě. Opatrně jsem se protáhla bránou a rozhlédla se kolem. "Není to zrovna malé město..." Zatáhla jsem za uzdu a Kaktus se vydal zamnou. "Trochu se projdeme..." Mé slova zanikly v obrovském prostranství. Zabočila jsem do nejbližší uličky, která vedla doleva a velbloud přitom postupně cupital zamnou... "Jsem zvědavá... co tady najdeme." Po chvíli chození jsem si uvědomila, že takhle se akorát vysiluji. "Stejně tady nic nenajdu..." Dostala jsem se opět k bráně a sedla si na nejbližší kámen. "Chvilinku si odpočineme... Než se vydáme zkoumat záhady města..." Usmála jsem se na mého zvířecího přítele a vyhrabala jsem z batůžku vodu.

Seth

Rútil som sa smerom k mestu rýchlim klusom. Koňa som vôbec nešetril, veril som, že bude mať dosť času na oddych popri tom, ako ja budem pátrať v útrobách Dogara. Kúsok pred bránou som sa však zarazil. Všimol som si v piesku stopy, bola to len jedna štvorica kopýt, od ťavy.. aspoň čo som si takto mohol všimnúť. Niekto tu tým pádom bol, niekto tu bol skôr než ja. Spomalil som na obyčajný poklus a zatiaľ čo som jednou rukou držal uzdu, druhú som položil na rúčku šable. Trocha som ju povytiahol a pozorne som sa pozeral po už rozborených hradbách mesta. Sám som však išiel za stopami, ktoré ma doviedli až k bráne. Na moje prekvapenie tam sedelo nejaké dievča ktoré sa práve občerstvovalo dúškami vody.
"Heh.." Zasunul som čepeľ späť do pošvy a oboma rukami som sa oprel o koňskú šiju.
"Dievča dievča.. nie si nejaké mladé na to, byť na takomto mieste úplne osamote?" Spýtal som sa prívetivým no zároveň uštipačným hlasom.
"Povedz mi, čo tu robíš ?" Dodal som ďalšiu, tento krát už nie rečnícku otázku a len som úplne zastavil koňa. Pozorne som si ju prezeriaval. Na prvý pohľad.. nevyzerala ako nejaká hrozba aj keď.. to telo..

Rigantona Agrona

Zhluboka jsem se napila a užívala jsem si výhled na město předemnou. "Kdysi to muselo být krásné místo..." Pozvdechla jsem si a znovu se napila. Díky oáze jsem měla dostatek vody a tak jsem toho taky využila. Najednou se zamnou něco ozvalo... Má hlava se natočila tím směrem a já mohla spatřit najakého mladíka na koni. "Hm... Někdo si chce taky přilepšit..." Mírně jsem se na něj zamračila a ještě víc po té, co pronesl svou první větu. Podívala jsem se mu do očí a poté ho pohledem sjela od hlavy až k patě. "Ty máš co říkat..." Odpověděla jsem po krátké odmlce na jeho první otázku. "Navíc... Nejsem sama. Jsem tu s Kaktusem." Při těch slovech moje ruka pokynula k velbloudovi. "Ale toho sis musel všimnout... Přecejenom. Není to žádný drobeček." Mračila jsem se na něj a vůbec se mi nelíbil pocit, že je tak vysoko a já k němu musím vzhlížet. Abych snížila onen rozdíl alespoň trochu, tak jsem se zvedla ze země. "Co tu dělám? Momentálně... stojím." Odpověděla jsem na otázku číslo dvě a na tváři se mi objevil přidrzlý úsměv. "Mimochodem. Mohla by jsem se na to samé zeptat tebe." Přidala jsem, přičemž jsem očekávala nějakou podobnou, nic neříkající opověď a ještě jednou jsem si ho pořádně prohlédla. "Vypadá... Silně." Konstatovalo mé podvědomí a mé vnitřní já se nesmírně radovalo z toho, že v oné vyprahlé poušti je alespoň někdo živý...

Seth

"Ja.. nie som ženská." Odpovedal som jej odmerane a len som sa zasmial. Vysunul som jednu z nôh z ostroh a prehodil som ju cez koňa, takže som si v podstate sedel na sedle ako na nejakej lavičke. Ruky som si oprel o kolená a trocha som sa prihŕbil, no aj tak som bol stále vyššie než ona.
"Ooo.. takže kaktus.." Premeral som si jej ťavu, ktorá sa volala.. ako otravná a zbytočná púštna zeleň. "V podstate tu si sama, je to zviera, divoké, ktoré si si pred chvíľou ochočila.. pravdepodobne." Poškrabal som sa vzadu vo vlasoch, keďže mi vpredu zväzovala vlasy šatka. "Aháa.. nečakané.. takže stojíš." Podvihol som jedno obočie a znova som sa uškrnul.
"Ja ? Ja idem navštíviť katakomby tohto mesta a nabaliť sa tak nechutne moc, že by som to utrácal dlho." Odpovedal som jej po pravde a trocha som si ponaťahoval ruky.
"Čo tu teda robíš ty ? Okrem toho že.. stojíš.. láka ťa bohatstvo ktoré sa tu môže skrývať?"

Rigantona Agrona

Opět jsem si ho změřila pohledem. Tentokrát trochu pochybovačným... "Víš to jistě?" V očích se mi objevily jiskřičky pobavení, avšak snažila jsem se tvářit neutrálně a vážně.
"Ano. Kaktus... No.. A co?" Bojovně jsem vystrčila bradu. "Je tu semnou...Takže nejsem sama." Vyplázla jsem na něj jazyk a můj pohled se přesunul na Kaktuse a změnil se na trochu zkoumavý. Kaktus vypadal celkem spokojeně. Poskládal se na zem a podřimoval ve stínu okolních budov.
Mou pozornost opět upoutal onen muž a tak jsem pohled stočila zase zpět k němu, avšak po jeho další větě pokračoval ke středu města, kde se nejspíš nacházel vchod. "Tak katakomby tě lákají?" Zkoumavě jsem se mu zahleděla do očí. "Třeba v nich nic není..." Na tváři se mi dostal přemýšlivý výraz, který byl možná poněkud hraný.
"Já... no... Víš, řekla jsem si, že bych se mohla projít do pouště, najít oázu a přitom si chytit velblouda... a cestou potkat starodávné město, které skrývá nebývalé bohatství, které bych mohla vykrást, abych už nikdy nemusela nic dělat..." Domluvila jsem a usmála jsem se na něj. "Takže to vypadá, že máme stejný cíl..."

Seth

"Stopercentne." Žmurkol som na ňu a následne som sa obzrel cez rameno.
"Pokojne sa môžeš o mojej mužnosti aj presvedčiť na vlastnom ehm.. tele." Pozornejšie som si ju prezrel a naśledne som sa zachechtal. "Ale za takého šťastlivca sa nepovažujem." Zoskočil som z koňa a rukou som ho pleskol po stehne, pri čom sa samotný kôň poklusom vydal niekam.. preč. " Kaktus.. kaktus.. preboha.. vieš si predstaviť že by si sa niekedy stala slávonu ? Čo by sa hovorilo o tvojom vernom tátošovi ? Kaktus ? Naozaj ? ty si to zviera v podstate.. označila za nejaké.. poleno." Rozhodil som rukami a následne som sa priblížil na pár krokov k nej. Ruky som si založil v bok a hlavu som znova naklonil na stranu. Vypočul som si jej dôvod, prečo tu je.. hej.. oázu, tomu sa tak dalo veriť.
"Spoločný cieľ,.. v prípade ak ma nebudeš chcieť bodnúť do chrbta.. nemám s tým problém." Načiahol som k nej ruku, na ktorej som nemal kovovú rukavicu, teda pravačku a následne som sa uškrnul.
"Prepočul som tvoje meno."

Rigantona Agrona

"Chmm..." V očích se mi objevilo pobavení a na tváři mírný úsměv se mi usídlil na tváři. "To zní lákavě." Můj pohled začal bloudit po jeho těle. "Ale ještě si to promyslím." Řekla jsem nakonec a zatvářila jsem se zamyšleně, přičemž můj pohled doprovázel klusajícího koně.
"Kaktus... je náhodou super." Odpověděla jsem vzdorovitě a na znamení odporu si založila ruce na prsou. "Navíc... I kdybych náhodou někdy slavná byla, tak všem může být úplně ukradené že se jmenuje Kaktus. Mě se to líbí a tobě to taky může být ukradené." Zamračila jsem se a o krok jsem ustoupila, když se přiblížil. "A žádný poleno to není!" Rozčilovala jsem se. "Kaktus je super a je to vznešená... poutní rostlina." Můj obličej ovládl uražený výraz.
"Možná... svou touhu dokážu ovládnout." Nerozhodně jsem si skousla spodní ret a koukala na jeho napřaženou ruku, ale nakonec jsem k němu přistoupila a podala mu svou.
"Ještě jsem ho neřekla..." Usmála jsem se. "Jsem.. Rigantona." Řekla jsem nakonec, přičemž jsem mu pohlédla do očí.

Seth

"Lákavě ? Možno tá šála predsa len nejaké šťastie prináša." Pohľad som stočil k červeno-modrej šály, ktorou som mal obmotanú časť hlavy. Chytil som jej ruku a len som ňou raz potriasol, na znak dohody, následne som ju pustil a tú svoju som pomaly zvesil pozdĺž tela. Druhú som si zatiaľ opieral o bok.
"Nebudem ti to brať, a je mi to ukradnuté ale rozprávkarom to ukradnuté nebýva.. hehe, však tí mu dajú.. svoje pomenovanie. Mala by si mu ale z nejakých diek spraviť sedlo, inak to cestovanie bude nepríjemné ako pre neho, tak aj pre teba." Pokrčil som ramenom a následne som len tak trocha neochotne prikývol.
"Tak, je pravda že nie je tak úplne neužitočná, nachádza sa v nej voda.." Poškrabal som sa na hlave a so zamyslením som sa zadíval niekam mimo túto dimenziu.. teda nahodil som taký ten prázdny pohľad.
"Pred tým než to tam začneme prehľadávať, povedz mi.. si z nejakého cechu?" Rukou som siahol popod plášť a vytiahol som bronzový medailón s korunou vyritou v strede.
"Ja patrím k cechu bronzového kráľa, o.. a volám sa Seth." Prehodil som akoby nič s úsmevom a následne som sa otočil trocha bokom.
"Vchod do paláca je tým smerom." Poukázal som prstom na snáď.. dobrý smer. Nebol som nejak extrémne inteligentný no predsa len som si zohnal nejaké podrobnosti pred tým, než som sem išiel.

Rigantona Agrona

Opět jsem na tebe vyplázla jazyk a uhnula pohledem.
"Vždyť.. je to jedno. Jméno jako jméno..." Zamyslela jsem se. "No... až na to, že sebou netáhnu žádné deky... ani nic podobného. Budu muset udělat, až se vrátím." Mírně jsem si povzdechla. "Pokud se vrátím..." Zkoumavě jsem si tě prohlížela a přemítala o tom, jaké tak můžeš mít zkušenosti a v čem asi vynikáš.
"Tak to vidíš." Pronesla jsem tónem, který ukazoval, že jsem měla pravdu.
"Cechu?" Zamyslela jsem se a sledovala při tom tvé pohyby. "Nevím jestli se tomu dá říkat cech... Je to organizace. Nese jméno Lovci stvůr." Natočila jsem se trochu na bok, aby viděl tetování pentagramu, na mém rameni a pak už jsem věnovala svou pozornost jeho medailonku.
"Jasně. Těší mě..." Prohodila jsem zamyšleně a trochu nepřítomně, zatím co jsem studovala korunu na medailonku.
Když se moje vědomí probralo opět do plné soustředěnosti očima jsem sledovala jeho prst... "Chm.. Tak se tam můžeme vydat." Prohlásila jsem s úsměvem a obrátila se na Kaktuse. "Kaktusi... vstávej!" Řekla jsem poté, co jsem přišla k němu a zatáhla ho za mou provizorní uzdu.

Seth

Podvihol som prst k oblohe a veľavýznamne som sa pozrel na Ringatonu. Skazilo mi to len to, že na mňa vyplazila jazyk.. znova.
"Meno, je najdôležitejšia časť ľudského života, nikdy nedovoľ aby ti ho niekto zobral, alebo pošpinil. Taká menšia rada do života." Poznamenal som a nad jej ďalšou vetou som len mávol rukou.
"Môžem ti zatiaľ nejaké dať, ale až keď budeme odchádzať." Začal som kráčať ulicami k miestu, kde sa mala nachádzať hlavná cesta až ku kráľovskému palácu. Alebo skôr jeho zrúcanine.
"Lovci stvúr hmm ? To znie celkom cool." Nadhodil som pozna´mku a len som sa na ňu znova pozrel.
"Kaktusa tu nechaj pobehovať, ak by si ho nechala niekde zviazaného, mohli by ho roztrhať kojoti." Očividne som nejaké tie skúsenosti s cestovaním mal. Predsa len, bol som dobrodruh srdcom aj dušou. Jediné čo som miloval viac než cestovanie a objavovanie boli snáď len ženy.. a jednu veľmi príťažlivú som teraz zlákal na spoločnú "cestu" za .. dúfam že pokladom.
"Povieš mi niečo o tebe? Odkiaľ pochádzaš.. a tak.. teda, nie si nejaká princezná alebo tak he ?" Zachechtal som sa, popri čom som obe ruky spustil pozdĺž tela a otrávene som sa pozrel do slnka. Bolo naozaj vedro.. ale nemohol som sa diviť predsa len.. bol stred dňa a mi sme boli v púšti.
"Myslím že by sme mali počkať do rána, niekde.. prenocovať.." Dodal som ešte ku koncu.

Rigantona Agrona

"Chmm" Zamručela jsem a podívala se do země. Měl pravdu, ale jako vždy jsem měla problém s tím to přiznat... "Mohla by ses snažit začít ustupovat..." Ohlásilo se mé podvědomí, které jsem následně poslala do háje s tím, že se mi nemá plést do života.
Poněkud překvapeně jsem se na něj koukla. "Já.. Děkuju." Zamumlala jsem a vykročila jsem za ním. Sledovala jsem jeho záda jak kráčel předemnou a v hlavě se mi míhaly myšlenky, se kterými jsem nebyla zcela spokojená. Bylo to již celkem dlouho, co jsem si povídala s někým... Takovým. Sledovala jsem jeho kráčející postavu, přemítala nad minulostí a táhla za sebou Kaktuse.
"No jo..." Povzdechla jsem si. "Není to nejhorší... Zažívám v ní... spoustu zajímavých chvil." Odmlčela jsem se.
"Pustím ho... a zdrhne." Koukla jsem na mého velblouda. "Ale asi lepší když zdrhne, než když ho něco sežere." Povzdechla jsem si a pustila jeho uzdu. "Počkej tu někde na mě." Řekla jsem mu a pokračovala jsem v cestě bez něj.
Už jsem se nadechovala k odpovědi, avšak místo toho jsem si jen hlasitě odkašlala, protože eho další otázka mě poněkud urazila. Zamračila jsem se mu na záda a místo jakékoliv odpovědi jsem raději zareagovala až na jeho další větu.
"Máš pravdu... Tak jdeme něco najít." Pronesla jsem neutrálním hlasem zatímco jsem pohledem stále provrtávala jeho záda.

Seth

"Ah.." Povzdychol som si so zvesenými plecami. " Nemáš zač." Mávol som nad tým rukou, na čo som sa začal trocha pozornejšie rozhliadať po okolí. Očami som skenoval rôzne úkryty či miesta, kde by sme mohli prečkať mrazivú noc. Vonku by to bola smrť, zabijak.. proste neprijateľné.
"To verím, ja som v cechu len nováčikom, pridal som sa asi pred troma dňami, jediné čo som s nimi stihol prežiť bolo tak to, že sme sa všetci nehorázne ožrali.." Nenútene som sa zasmial a len som si znova pre seba povzdychol.
"je to banda správnych chlapov.. aspoň poniektorý.." Tieto slová patrili skôr mne, na také.. uistenie.. alebo skôr presvedčenie.
"Nemusíš sa báť, neújde ti.." Ubezpečil som ju a len som sa k nej pootočil, zírala na mňa.. na môj chrbát. Už dlhšie som mal ten pocit no .. ona na mňa naozaj pozerala. Nereagovala na môj dotaz s princeznou a tak som sa len trocha zamračil, necha som to však tak. Otočil som sa späť a mierne som rozhodil rukami.
"Môžme ísť trebárs.. tam." Poukázal som na jednu z budov, ktorá bola položená vyššie. Už z pohľadu to bolo dosť zašité medzi ostatnými, maličké, no okná boli pribité drevami a dvere sčasti vyvalené, bude tam fajn..

Rigantona Agrona

"Aha." Řekla jsem suše. "To jste měli fajn... start." Mé slova nezněly moc přesvědčivě, ale ani jsem se o to nesnažila. Neměla jsem ráda... když se to moc přehánělo, ale nehodlala jsem mu do toho kecat, avšak nechtěla jsem ho za to ani chválit.
"Vážně ne? Dneska jsem ho chytla..." Na povrch se vydraly obavy, že budu zase bez mého čtyřnohého přítele. Vyhledala jsem očima Kaktuse a zjistila jsem že si lehl do nedalekého stínu a nejspíš tam usnul.
"Chm... Kdyžtak budu zase chodit pěšky..." Povzdechla jsem si a přestala jsem probodávat jeho záda vražedným pohledem.
Můj pohled se usídlil na budově, kterou Seth ukazoval a na tváři se mi objevil úsměv.
"To bude fajn." Řekla jsem vesele a doběhla jsem ho.
"Nechceš mi říct něco o sobě? Ráda bych věděla něco víc.. Když už spolu máme vykrádat hrobky či co..." Věnovala jsem mu zářivý úsměv a pomalu jsem zamířila k budově, na kterou ukazoval.

Seth

"Lepší by bol, keby že si z neho aspoň niečo pamätám.. ale tak, čo čakať od žoldnierov hehe.." Vrazil som päsťou do otvorejen dlane a uškrnul som sa.
"Nejde ani o to ako sa správajú ale.. sú naozaj.. silný. Hovorí sa že náš majster dokázal sám poraziť stovku rytierov v jednom jedinom boji. Sám si to neviem predstaviť, ale.. už som videl všeličo možné.. chcel by som s ním raz bojovať." Povzdychol som si. Zistil som, že som si to šomral pravdepdoobne len sám pre seba. Pochyboval som že ju to nejak zaujíma. Samota však robí svoje a ja som sa chcel rozprávať.
"Uuhm? Dnes ? To je v poriadku.. akonáhle si zviera vyberie svojho pána, nepustí sa ho." Uistil som ju z vlastných skúseností a následne som sa len zasmial.
"Pešky heeh ? A ako by si zobrala tie tony zlata čo nás v tomto bohom zabudnutom a prekliatom meste čakajú ?" Vyšiel som po schodoch k vyššiep ostavenej uličke, na ktorej sa nachádzal vstup do menśej budovy, kde sme sa chceli na noc ukryť.
"O mne ?" Zopakoval som trocha opatrne a len som otvoril dvere, teda skôr som za ne zatlačil.. kupodivu sa nevyhodili z pántov. Vnútri vládlo šero.. ale dalo sa na to zvyknúť.
"Čo konkrétne.. by si chcela vedieť?" Aj keď som sa stále usmieval.. momentálne bol môj úsmev trošička falošný a oči už také veselé neboli.

Rigantona Agrona

"Uchmm." Zamračila jsem se. "Hold smůla no." Zabručela jsem a pak se mírně usmála. Občas bylo celkem vtipné pozorovat lidi, kteří to poněkud přehnali.
Na jeho další věty jsem jen kývla a nakonec ze mě vypadla jediná věta, která mě v tu chvíli napadla:"Třeba se ti to někdy povede." Přičemž jsem si tě ještě jednou přeměřila pohledem a odhadovala tvé schopnosti.
"Jo... Dnes..." Potvrdila jsem. "Co když... si mě nevybral?" Zeptala jsem se s mírnou obavou v hlase.
"Chmm." Zarazila jsem se. "To mi vezmeš ty." Vypadlo ze mě nakonec a já jsem začala přemýšlet o tom, co bych dělala, kdyby mi Kaktus opravdu zdrhl a jestli bych se se svou částí pokladu ještě někdy shledala... Sledovala jsem tvé počínání a poté jsem začala pohledem pročesávat okolní prostor, jestli se tu čirou náhodou neobjevil ještě další lovec. Jakmile jsem stočila pohled zpět k tobě, všimla jsem si změny, která se udála ve tvém obličeji. V tu chvíli mi došlo, že možná nebyl zrovna nejlepší nápad se tě ptát na minulost, ale už jsem to nemohla vrátit a tak jsem na tebe upřela o něco vážnější pohled a přešla jsem blíž.
"Pokud nechceš... nic mi říkat nemusíš." Donutila jsem se nakonec promluvit, přičemž jsem ti hleděla do očí a snažila se zachytit každičkou emoci, která se v nich mihne.

Seth

Len som prikývol hlavou a sám som sa začal rozhliadať vo vnútrajšku budovy. Vyzeralo to tu celkom útulne. Bolo to tu malé a dosť miesta na to, aby sme sa tu obaja pohodlne vyspali.
"Vybral, inak by pri tebe nebol taký krotký." Pousmial som sa pozitívne a následne som sa trocha rozosmial.
"Hej jasné, a kto ponesie moju časť?" Uškrnul som sa, po čom som sa však znova na chvíľku zatváril, ako keby mi niekto zjedol večeru.
"No.. sme na výprave do hĺbok hrobky, kde si ani jeden z nás nemôže úplne predstaviť, čo sa bude nachádzať.. ako by si mi mohla dôverovať keby že ti nepoviem ani.. to ?" Pousmial som sa, no nebol som nijak nadšený.
"Ide o to, že som mal.. úžasný život, nikdy som nebol moc bohatý, ani moji rodičia. No mal som milujúceho otca, matku a brata. Potom však brat zradil isté.. ideály, ktoré sme si ako mladý stanovili.. a ja som ho zabil." Odpovedal som, vo veľmi skrátenej verzii a s povzdychom som sa na chvíľku vytratil von. Tam som len stál a pozeral sa po okolí. Priložil som dva prsty k ústam a zapískal som. V tom som zazrel môjho koňa, ktorý ako na zavolanie pribehol až po budovu. Mal som na ňom niekoľko diek na ktoré by sme sa obaja mohli položiť.

Rigantona Agrona

Vešla jsem za tebou a taky se rozhlédla kolem sebe. Celkem se mi to líbilo... Místnost byla sice malá, ale dostatečná. Vchod byl jen jeden, v čemž jsem viděla jak pozitiva, tak negativa. Případný útočník sem mohl jen jedním vchodem, což bylo lehčí na ubránění, avšak v případě nutnosti nebylo kama utéct. Mávla jsem nad mými paranoidními představami rukou a víc jsem se jimi nezabývala.
"Snad máš pravdu..." Usmála jsem se na tebe.
"Tvoji.. tu můžeme nechat." Nadhodila jsem přičemž jsem se na tebe zazubila... Avšak moc dlouho mi to nevydrželo protože tvůj výraz mě donutil přemýšlet nad tím, co se ti stalo...
Kývla jsem, protože v tom jsi měl pravdu a neměla jsem v úmyslu ti říkat, že získat si mou plnou důvěru zatím nedokázal nikdo a jen tak si ji nezíská.
Sledovala jsem tě pohledem a vyčkávala jsem co z tebe vypadne. Po té, co jsi to dořekl jsem chvíli mlčela a přemýšlela, co to semnou udělalo a jak bych se měla zachovat... Nakonec jsem se nadechla a když si procházel kolem mě ven, tak jsem se tiše zeptala na jedinou věc, co mě zajímala.
"Lituješ toho?" Otočila jsem se za tebou a také vyšla ven, kde jsem připravena kdykoliv a s čímkoliv pomoct čekala na odpověď, zatímco k nám přiběhl tvůj kůň.

Seth

Chytil som konskú uzdu a pritiahol som si ho bližšie k sebe. Následne som len zo sedla uvoľnil veľký vak, ktorý bol vlastne niekoľko diek poskladaných do seba. Pozeral som sa pri tom niekam mimo, ako keby som tu ani nebol.
"To ma na tom desí najviac, neľutujem toho.. môj brat bol dobrým mužom, kým sa nerozhodol že mu na moci záleží viac než na vlastnom svedomí.." S povzdychom som sa len otočil k nej a niekoľko diek som jej podal.
"Keby že to nejakým zázrakom prežil, našiel by som ho, a zabil znova.. nemohol som sa pozerať na to čo sa z neho stáva. Niekto to ukonćiť musel skôr, než začal byť nebezpečným vo.. väčšom mieritku." Dodal som a následne som sa trocha chabo uškrnul.
"Jediné čo ma mrzí je to, že som ho nedokázal uhovoriť.. "

Rigantona Agrona

Pečlivě jsem tě pozorovala a poslouchala. V podstatě jsem takovou odpověď čekala... Nevím proč, ale nepřekvapilo mě to, avšak, nedá se říct, že bych to vzala kladně. Bylo... pro mě celkem těžké přijmout to, že jsem zde s člověkem, který dokázal zabít svého příbuzného, kterého viditelně míval rád, i když k tomu měl celkem pochopitelné důvody... "Avšak... kdo jsem pro něj byla já? Neznámé děvče s podivným chováním, které potkal čirou náhodou v poušti. Jakou jsem měla záruku, že se mu nějak nezprotivím?" V hlavě mi vířily myšlenky, které jsem nemohla nijak ovlivnit. vzala jsem od tebe deky a ještě chvíli jsem tam stála a poslouchala tě načež jsem jen přikývla, otočila se a odnesla deky dovnitř, kde jsem je položila na podlahu u zdi, která byla naproti dveřím. Poté jsem se otočila a vyšla jsem zpět za tebou. Nepřišlo i správné ti na to nic neříct, když jsi mi o sobě řekl tolik... Vůbec jsem však nevěděla, co ti na to říct... A tak jsem tě jen chvíli sledovala pohledem, ve kterém se míchaly známky pochopení a možná i lítosti, přičemž jsem zvažovala slova, která bych ti mohla říct, aniž bych tě nezranila. Jednu chvíli se mi myšlenky stočily dokonce k tomu, že bych tě objala, ale to jsem si rozmyslela, když se moje svědomí ozvalo s tím, jestli je dobrý nápad objímat někoho, koho sotva znám. Nakonec mě tíha toho, že již stojím a mlčím příliš dlouho donutila promluvit.
"Víš... Je dobře, že toho nelituješ, protože jen tak, si můžeš být jistý, že jsi udělal správně... Kdyby v tobě dřímala jen jediná kapka pochybnosti... Bylo by to pro tebe... hodně zlé... A taky mnohem těžší... než je to teď." Pečlivě jsem volila slova přičemž jsem neměla ponětí o tom, co chci říct. Nakonec jsem vzdala všechny marné snahy dostat ze sebe něco víc...
"Děkuju žes mi to řekl." Dořekla jsem nakonec po delší odmlce.

Seth

Svoje deky som si prehodil cez plece a ešte chvíľu som sledoval môjho koňa.
"Bež.." Šepol som mu a len som ho znova jemne pleskol po boku, na čo sa kôň rozbehol preč. Pootočil som sa ku tomu dievčaťu a len som sa trocha nechápavo uškrnul.
"Tvoje slová ma dojímajú. Takmer mi padla slza.. vážne.." Možno to bolo nepríjemné no.. bol som to ja. Boli to predsa len moje problémy a jej súcit, ma trocha obchádzal. Sám som sa pre to už netrápil, mala pravdu.. keby že toho ľutujem, bolo by to horšie.
Otočil som sa späť k "dverám" do budovy, kam som nakoniec vošiel a zložil som svoje deky pod jedno z zabednených okien. Neboli zabednené úplne, mali nejaký śkáry predsa len.. táot budova už mala svoje roky.
"Neviem či je dobrý nápad spať v podstate pred dverami." Prehodil som len tak, mimo konverzáciu a sadol som si na deky. Šabľu som si položil na stehná a na chvíľku som sa na to dievča len zapozeral. Vyzerala naozaj mlado, bohvie čo je zač. Možno by som mal mať trocha obavy no, nakoniec som ich nejak.. zahnal. Ruky som si založil za hlavu a zatvoril som obe oči. Nespal som ešte.. zatiaľ. No nemal som k tomu ďaleko.

Rigantona Agrona

Otevřela jsem pusu k námitkám, avšak hned na to jsem ji zase zavřela a zpražila jsem ho naštvaným pohledem... "Promiň že se snažím." Ujela mi nakvašená poznámka když kolem mě procházel. Vydala jsem se za ním a mé kroky mířily k dekám, které jsem odtáhla na druhý konec místnosti, co nejdál od něj.
"Děkuju za deky..." Řekla jsem stále naštvaně a v hlasu se mi ozvala stopa bolesti. Jakmile jsem je položila na místo tak jsem se opět vydala ke dveřím s úmyslem podívat se po Kaktusovi, abych ho ještě naposledy zkontrolovala před nocí a taky proto, že jsem chtěla být na chvíli z jeho dosahu... Vydala jsem se bloudit ulicemi s ušima i očima ve střehu přičemž jsem se snažila zahnat onen trn bolesti, který se mi usídlil v hrudi a taky jsem se snažila zapudit přicházející pocit nenávisti, který jsem začala pociťovat k tomu muži....

Seth

Nenásledoval som ju a ani som jej už neodpovedal. Proste som to nechal tak. Sám som potláčal menšie podráždenie. Skôr som.. znova začal byť opatrný a nedalo sa povedať, že by som zaspal úplne. Odpočival som so zavretými očami, no stále som bol našponovaný ako struna. Nechcel som plánovať že ma niekto v noci podreže či podobne. Každopádne pre mňa dnešok týmto skončil. Vedel som že za chvíľu bude vonku dosť veľká zima a tak som si nemyslel, že by tam nejak dlho ostávala. Hovoril som sa že sa čoskoro vráti. Zas.. nechcel som ju mať na svedomí, že sa jej niečo stalo len kvôli tomu, pretože som si nedával pozor na ústa.

Rigantona Agrona

Potloukala jsem se venku, přičemž jsem si začala uvědomovat, že se ochlazuje... Nedělala jsem si z toho velkou hlavu, přecejen byla jsem na zimu zvyklá... ne jednu noc jsem strávila v mrazu při mém bloudění... v minulosti. "Minulost..." Zašeptala jsem a opřela se o nejbližší zeď, přičemž jsem se svezla dolů. Objala jsem si kolena a snažila se nevnímat slzy, které se mi začaly řinout po tváři. Slzy, které jsem tolik nenáviděla... Ty kterých jsem se nemohla zbavit již tolik let. Nenáviděla jsem to, že všem ukazovaly, jak jsem slabá... Chtěl jsem být silná.. za všech okolností, ale v tomhle momentě jsem se zase blížila k naprostému opaku. "Vždy... když si myslím, že je to zamnou... se to vrátí." Pomyslela jsem si a podívala se k nebi. "Co si o sobě myslí? Pitomec jeden..." Zamumlala jsem zlostí a zaposlouchala jsem se do ticha okolí. Slyšela jsem ticho pouště, které mě svým způsobem uklidňovalo a vnášelo do mého nitra mír a klid... Přesně to, co jsem v tuhle chvíli potřebovala. Ono ticho porušil pravidelný zvuk tlapek dopadajících na zemi. Otočila jsem hlavu za tím zvukem a čekala jsem až se z poza rohu vynoří to, co jsem čekala. Kaktus. K mé radosti se po pár vteřinách opravdu objevil a namířil si to ke mě. Posbírala jsem se se země a vyšla jsem mu naproti. Po té, co jsem k němu došla se vodopád slz, který se před malou chvílí utišil spustil nanovo... Jemně jsem ho objala a potichu jsem si mu začala stěžovat... Jak je celý svět nespravedlivý. Po době, která mi přišla jako maličká chvíle, avšak nejspíš již uběhla docela dlouhá doba jsem usoudila, že mé stěžování bylo dostačující jsem se rozhodla vydat zpět do té místnosti... "Kde nejspíš bude on..." Opět se ve mě ozval trn nenávisti a já ho vší silou hnala daleko do podvědomí, přičemž jsem se napomínala, že nemůžu soudit člověka po tak krátké době... Vzala jsem si od Kaktuse láhev s vodou, rozloučila se a vydala se zpět na noční útočiště, které jsme předtím vybrali. Poté, co jsem se tam dostala jsem jen hodila vražedný pohled na Setha a doplahočila jsem se k dekám, které mi zapůjčil, přičemž se ve mě ozval osten studu, když jsem si uvědomila, že ty deky mám jen díky němu... Položila jsem vedle nich vodu a zahrabala jsem se do nich a lehla jsem si tak, abych měla dobrý výhled na onen jediný vchod, který vedl do našeho "brlohu" Přes dveře jsem viděla i kousek oblohy na kterou jsem se zadívala a sledovala hvězdy, které ve mě vzbuzovaly naději, že vše bude v pořádku. Nakonec jsem jen do ticha zašeptala. "Dobrou noc." Načež jsem zavřela oči...

» Až kým nás smrť nerozdelí.. či ?