Hlavné mesto Lylian

Pomalým, ale velice sebejistým krokem jsem prošel branami města. Bylo to poprvé, co jsem navštívil hlavní město této oblasti, a okamžitě mne ohromilo. Rušné ulice, obchodníci na každém rohu, strážní v plné zbroji a obecně vzhled celého města mě velice zaujal. Při chůzi se na mě soustředila celá spousta očí, hlavně kvůli mému vzhledu, který na nikoho příliš dobře nezapůsobil. Na to jsem byl ale zvyklý, takže zděšené, někdy znechucené pohledy kolemjdoucích mě nijak nerozhodily. I když jsem na každém rohu narazil na něco, na co bych se chtěl podrobněji podívat, byl jsem po několikadenní cestě sem znaven, takže jsem se rozhodl vyhledat nějakou levně vypadající tavernu. Po několika minutách chození a rozhlížení se jsem objevil v nenápadně vyhlížející uličce zapadlou hospůdku, která vypadala dostatečně levně, abych si zde mohl odpočinout. Bez ostýchání jsem vstoupil dovnitř a rozhlédl jsem se. Byla skoro prázdná, až na několik pochybných individuí sedící každý u jednoho stolu. Každý z nich se na mě zkoumavě podíval a jakmile jsem na ně upřel svůj bezvýrazný pohled, odvrátili oni ten svůj ode mě. Pořád jsem vzbuzoval v obyčejných lidech přirozený respekt, což mi vyhovovalo. Pomalým krokem jsem došel k jednomu z dřevěných nepěkně vypadajících stolům a posadil jsem se na židli, která pode mnou nepěkně zakřupala. Přehodil jsem svůj srp tak, aby mi při sezení nepřekážel a ruce jsem si položil na stůl. Nepřítomně jsem zíral na své ruce, přičemž jsem se myšlenkami vracel do pouští - Ke svému domovu. Po chvíli jsem zakroutil hlavou a opřel jsem se o židli, přičemž na mě upřel pohled jeden z pobudů sedících opodál. Nepříjemně si mě prohlížel, takže jsem výstražně vytáhl svůj srp a položil jsem ho před sebe na stůl. Okamžitě ode mě odvrátil svůj pohled a věnoval se pití, které bylo položeno před ním. Ruce jsem nechal před sebou položené na stole a chvíli jsem uvažoval, jestli se raději odtud nepřesunou opět jinam - Přece jenom tohle nevypadalo jako město pro někoho jako jsem já.

Jakmile vstoupil nově příchozí a posadil se, trochu nevlídně jsem se na něj podíval, i když jakýkoliv výraz z mých očí poznat nemohl. Všiml jsem si jakéhosi pohybu poblíž jeho meče, což mě přinutilo trochu více zpozornět. Pohledem jsem se ujistil, že mám svůj srp na dosah ruky a poté jsem toho člověka v kápi přejel pohledem. Pod šátkem se mi vytvořila opravdu nevlídná grimasa, ale toho si samozřejmě neměl šanci povšimnout, stejně jako jsem já neviděl jeho obličej, on neviděl ten můj. Založil jsem si ruce na prsou a zaťal jsem je v pěst. Klouby mi hlasitě zakřupaly, což jen podtrhlo můj záměr ho trochu varovat, přece jenom nevypadal až tak nebezpečně, ale dlouholeté zkušenosti mě naučily respektovat jakéhokoliv protivníka a nesoudit jen podle vzhledu.

Překvapilo mě, že měl neznámý tu odvahu si ke mě přisednout když vypadám tak jak vypadám. V jeho žádosti jsem viděl jeden obrovský zádrhel - Vražedných pohledů jsem se zbavit nemohl - přece jenom jsem se s takovýmto výrazem narodil a pokud nenajdu jakýkoliv způsob, jak zrušit kletbu, která se na mě uvalila při mém narození, tak s ním i zemřu. Podíval jsem se mu do očí a pod maskou jsem se trochu pousmál. "Uctivě se vám omlouvám pane, bohužel jak jste si jistě všiml, jsem tak trochu indisponován." Začal jsem a ukázal jsem prstem na své oko. "Takže vražedné pohledy už ke mě bohužel patří. Omlouvám se, pokud jsem vám znepříjemnil večer." Odpověděl jsem mu sice slušně, ale takovým trochu pobaveným tónem. Při tom jsem sevřel svůj srp a opět jsem ho schoval ke svému opasku - Přece jenom nebylo slušné se s někým bavit a při tom nechat zbraň položenou na stole. Nevypadalo to, že by se se mnou chtěl porvat, což mi vyhovovalo - Nechtěl jsem se nechát vyvést z města hned první den co tu jsem.

Po malé obchůzce konečně opět prošla branami města. Musela prostě uznat, že svět okolo k ní nebyl přespříliš milosrdný, a tak jen uvítala, když se konečně objevila tady. "Vůbec ses nezměnilo." – oslovila město tichým hlasem, se širokým úsměvem jen tak pro sebe, když se rozhlédla okolo. Nebyla to až tak dlouhá doba, kdy tu byla naposledy, ale zase nebyla tak krátká na to, aby opětovně neocenila krásy tohoto hlavního města. Stále si tu ale úplně nezvykla, přeci jen jí něco v hloubi duše stále opakovalo „Nepatříš sem, tvé místo je jinde,...“, s tím si ale nesměla dělat starosti. Přeci jen tohle už byla minulost a budoucnost i současnost musí ležet úplně někde jinde, s historií už nesmí mít nic společného už jen kvůli tomu, že se nemohla vrátit jen tak zpátky, ještě ne, ne tak brzy, aniž by nepřišla o život někde na cestě, dobře, s trochou štěstí až v rodné zemi, kde to ale bylo celkem jisté.
Pomalým a rozvážným krokem se rozešla po cestě neznámo kam – hodně lidí se za ní bezdůvodně otáčelo, což jí nebylo úplně příjemné. Působilo to tak, jako by se snažili jen tím pouhým pohledem zjistit, co je zač. Naštěstí na sobě ale měla svůj dlouhý bílý plášť, který alespoň částečně zakrýval to její tajemství, a tak vlastně nebyl sebemenší důvod se bát. Zastavila se u podivně vyhlížející hospůdky, která se na ni tak vyzývavě „dívala“, že nemohla odolat a nejistě sáhla po klice, aby mohla otevřít dveře. Tiše si povzdechla, jakmile vešla dovnitř – vypadalo to tu poněkud zanedbaně, ale nemohla si na nic moc stěžovat, protože její momentální finance nebyly příliš vysoké. Rozhlédla se okolo a všimla si několika lidí. Ani ji nepřekvapilo, že jich tu nebylo mnoho vzhledem k tomuto místu, ale stěžovat si nemohla, protože už i takhle se mezi lidmi cítila vcelku nejistě, navíc alespoň pro ni zbyl nějaký volný stůl, jeden z těch někde v rohu místnosti, kde mohla být alespoň trošku zahalena ve stínu. Posadila se na židli k němu a z nohou si sundala boty, než si chodidla položila na židli, před sebe – do skrčené polohy, což mohlo působit trošku zvláštně a neobvykle.

Jako reakci na jeho omluvu jsem jen něco zamumlal, ale rozumět mi nemohl. Také jsem si povšiml nově příchozí. Trochu nervózně jsem se na ni podíval. Bylo na ni něco zvláštního, ale jen tak od pohledu jsem nic rozpoznat nemohl. Raději jsem proto odvrátil pohled, abych si nezpůsobil nějaké problémy - Přece jenom nikdo nereagoval dobře na to, že na něj někdo civí. I když strach jsem z ní neměl, byla to pořád dívka a já jsem si nepřipadal tak slabý, aby mě při případném střetnutí přemohla. Ale k tomu stejně asi nedojde - Proč taky, jen můj mozek vždy nejdříve analyzoval člověka tak, aby rozpoznal jeho bojové potence. Opět jsem se opřel o židli a zaklonil jsem hlavu. Zhluboka jsem se nadechl a mírně jsem přivřel oči - Usnout jsem sice nehodlal, ale mé oči si potřebovaly trochu odpočinout.

Samozřejmě, že si všimla, že se na ní někteří otočili, stejně jako na ulici, ani tady v té hospodě to nebylo jiné, ne v tomto ohledu. Ona jen dělala, že si těch jejich pohledů nevšimla, i když musela uznat, že to nebylo moc příjemné, ale přeci jen přišla sama, a tak bylo jen přirozené, že se ze zvědavosti většina lidí okolo otočila. Právě to byl důvod, proč si s tím příliš nedělat starosti, navíc teď měla trošku jiné, pokud se tedy tak tomu dalo říkat. Její žaludek byl prázdný, možná proto netrvalo tak dlouho, než jakoby zaprotestoval tím, že jí trošku zakručelo v břiše , sklopila pohled tak, že hlavou skoro práskla do stolu, protože tohle byla taková trapná chvilka, která by se jí třeba v její rodině stát nesměla, protože by to brali jako neslušnost. Od nich ale byla odloučená už nějakou dobu a tady byla v hospodě, kde se to za neslušnost rozhodně pokládat nedalo, protože tu někteří měli třeba i nohy na stole, co si všimla tak koutkem oka. Snad si nikdo ničeho nevšiml... Proběhlo jí hlavou a zhluboka se nadechla a vydechla, i když vzduch tady už nebyl tak příjemný jako ten venku.

Nějakou dobu tam jen tak sedí a snaží se si odpočinout. Možná bych si měl dát něco k pití.. Je pravda že má celkem žízeň, není si ale moc jistý jestli se tady to pití vůbec bude dát pít, přeci jenom to tady nevypadá zrovna nejudržovaněji. Takže bůh ví jaké je tady pití to si raději potom uvaří čaj sám. Jeho myšlenky byly úplně někde jinde, když se najedou ozval nějaký zvláštní zvuk z místa kde seděla ta nově příchozí dívka, došlo mu co to vlastně uslyšel. Snažil se to v sobě zadržet, ale už to nevydržel a začal se smát. Snažil se to nějak utlumit, ale nešlo to moc dobře a tak se jen dále smál. Nějak se mu to konečně podařilo zastavit a zmlkl. Snad si to nevezme nějak osobně, ale vážně... Zase se trošku nad tím pousmál, ale pak už se konečně úplně uklidnil. To bylo hezké, ale už by to chtělo nějaký plán co dál.. Přišel tady si odpočinout, taky se tady ještě nějakou dobu hodlal zdržet. Ale co potom? Co bude dělat pak? Jako první věc potřebuje peníze.. Tak jako každý člověk.. No něco se vymyslí..  

Jakmile jsem zaslechl ten prapodivný zvuk přicházející od stolu nově příchozí, nejdříve jsem se zarazil. Pak jsem se ale zároveň s neznámým, který seděl poblíž, trochu zasmál. Abych se zatrhl, odkašlal jsem si, což ale asi jen podtrhlo to, že jsem to zaregistroval a přišlo mi to trochu směšné. Nakonec jsem se ale ještě neubránil menšímu zachechtání, které následně uniklo. Asi se nebude cítit příjemně. Myšlenka tohoto typu mi proběhla hlavou. V podstatě jsem to nepovažoval za neslušnost, ale pobavilo mě to. Každopádně to také potvrdilo mou myšlenku, že se od ní nemám čeho bát, což mě přimělo se více zklidnit, takže jsem se posadil ještě pohodlněji a se zakloněnou hlavou jsem oči úplně zavřel.

Tiše si povzdechla, když zaslechla ten smích, který ze rtů unikal více lidem. Opravdu to tedy bylo slyšet – no, mohla dělat, že to nepřichází od ní, ale na to už nejspíš bylo pozdě, protože se vlastně prozradila už tím, že svou hlavou málem vrazila do stolu. Měla bych si asi vážně něco dát, proběhlo jí hlavou a z kapsy vytáhla malý sáček s penězi. Jakmile ale nahlédla dovnitř, opět ho rychle bez jakékoliv poznámky vrátila do kapsy. Jídlo nebylo důležité, bylo potřeba šetřit na něco jiného. Kde by se tak daly sehnat nějaké peníze? Proběhlo jí hlavou a bezděky se přitom rozhlédla po hostinci, aniž by to mělo nějaký účel. Třeba by jí vzali sem, ale tohle rozhodně nebylo její vysněné místo, spíš naopak, takže by se porozhlédla po něčem jiném, co by jí pomohlo v klidu přežít. Tohle ale bylo dost omezené – nemohla jít dělat nic, při čem by mohl někdo zjistit, že má ta křídla pod pláštěm a také, jakou mají schopnost její oči, které byly zvláštní už takhle na pohled, přeci jen byly dračí, a tak na sebe dokázaly upnout pozornost. Doufala ale, že oči zvědavců uspokojí ty dlouhé sněhové vlasy, které byly dost výrazné, a tak tím by se to mohlo trošku vykompenzovat.

Na tváři jsem měl stále pobavený úsměv, i když na mé oči to vliv nemělo - Pořád ten stejný "vražedný" pohled, jak ho popsal ten člověk s kápí. Každopádně jsem začal uvažovat, kde seženu peníze. Přece jenom proto jsem tady byl, takže by byl nejlepší čas se tím začít zabývat. Nenapadalo mě ale nic, čím bych se mohl živit. Spousta lidí se živila trochu nebezpečnou prací, která by se na mě hodila, ale nebyl jsem díky vzhledu dobrý v získávání přátel a společníku na takovéto typy výprav. Mé přemýšlení přerušil opět ten stejný muž, který si ke mě přisedl už před tím. Otevřel jsem oči a upřel jsem je na něj. Bylo zvláštní, že jsme si oba neviděli do tváře, ale to jsem přehlížel. Jen jsem si vyslechl jeho nabídku, ale chvíli jsem neodpovídal. Zajímavé. Tohle může být moje příležitost. Proběhlo mi hlavou a trochu jsem se pousmál. V duchu jsem poděkoval bohu bolesti za tuto příležitost. Zájem jako zájem. Záleží o co jde. Odpověděl jsem neprůhledným tónem. Nedal jsem najevo jakoukoliv spokojenost, kterou jsem pociťoval, navíc mohlo jít o úplnou hloupost, ale s tím jsem podle jeho vzhledu nepočítal. Vypadal jako někdo z těch lidí, co pracují s "rizikovým příplatkem" - Jak jsem to rád nazýval.

Trpělivě jsem poslouchal jeho slova. Nakonec jsem jenom pomalu přikývl. Asi to na mě opravdu vidět bylo, přece jenom... Co jiného jsem podle vzhledu mohl být? Pravdu máš... Každopádně by zájem byl, jenom bych potřeboval znát detaily. Odpověď už vyzněla trochu kladně, což byl účel. Tohle byla nabídka, kterou jsem hledal, a jako v podstatě všechno ve svém životě, našel jsem ji na tom nejméně pravděpodobném místě. Každopádně bez těch detailů by to nešlo, pořád jsem měl pud sebezáchovy, takže jsem se chtěl připravit na to, co by tahle riziková práce mohla obnášet. Navíc jsem neznal ani jméno toho, co mi tuto práci nabízel, což byl jen další důvod k tomu, abych ještě nekývl úplně.

Napjatě poslouchala tu jejich konverzaci, protože neseděli až tak daleko od ní, nebylo to nijak moc těžké. Zaujalo ji to v tu dobu, jakmile zaslechla slovo „placené“, celou tu dobu, co poslouchala, tak to na sobě nenechala znát, protože by nejspíš nebyli úplně nadšení, kdyby tušili, že je vnímá, už jen kvůli tomu, že ta práce mohla být opravdu zvláštní, mohlo jít o cokoli, protože podle toho, co si vyslechla, jde o něco s bojem, ale na detaily si nejspíš musela počkat. No, bohužel tohle by nejspíš nebyla práce pro ni, když se snažila řešit vše nekonfliktně, ale i tak ji to natolik zaujalo, že si to chtěla celé vyslechnout do konce. Přitom, aby to nevypadalo příliš podezřele, si vytáhla váček s vodou a cucla si vody – váček ihned zandala, aby si ho nevšiml hostinský, přeci jen je v hospodě a tohle se nesluší, aby se tu pilo z vlastních zásob.

Trochu jsem se rozhlédl. Vyhledával jsem kohokoliv, kdo by nás mohl poslouchat. Povšiml jsem si několika staříků, kteří seděli ale hodně daleko, takže neměli šanci nás slyšet. Každopádně mě napadlo, jestli nás neposlouchala dívka, která seděla jen kousek od nás. Chvíli jsem na ni soustředil svůj pohled, než jsem se rozhodl. Bylo jasné, že nás poslouchala, přece jenom jsem viděl její reakci při pohledu na její prázdný váček, který měl být asi od peněz, a my jsme se bavili o výdělku, což ji mohlo zaujmout. Spíše muselo. Neměl jsem rád, když někdo poslouchá cizí rozhovory. Omluv mě na chvíli. Zamumlal jsem směrem k neznámému přede mnou a zvedl jsem se ze židle. Stiskl jsem svůj srp a pomalými kroky jsem došel ke stolu dívky, která vyposlechla náš rozhovor. Svůj srp jsem vytáhl z pouzdra u opasku a jedním rychlým pohybem jsem ho zabodl do jejího stolu. Stál jsem přesně naproti ni a rukama jsem se opíral o stůl. Upíral jsem na ni svůj pohled, který teď byl ještě nepříjemnější než obvykle. Promiňte, ale nemám příliš rád, když někdo poslouchá cizí rozhovory. Nebylo jisté, jestli nás opravdu poslouchala, ale já jsem o tom byl přesvědčen.

Po jeho omluvě nasadil trošku zmatený výraz. Sledoval ho pohledem jak vytahuje srp. Co má v plánu? Jde směrem k dívce, která předtím tak pěkně uvolnila atmosféru, i když to nebylo v plánu tak se jí to povedlo, bohužel se asi kvůli tomu cítila špatně, ale to už bylo jedno. Stále ho sledoval a když zabodl srp trošku zpozorněl. O co se to snaží? Stále ho jen pozoroval, ale byl připravený nějak té dívce pomoct. To co říkal je sice pravda, ale tohle od něj vážně není moc pěkné. I když.. podle toho jak vypadá se od něj asi ani jiné než nepěkné věci neočekávají. Opře se o stůl a pozoruje je z dálky. Tiše si povzdechne. Jak na to asi zareaguje? Být na jejím místě okamžitě by mu střelil šíp o ruky, ale ta dívka nevypadá že by byla něčeho takového schopná, ale to se mohl taky zmýlit.

Bylo jí jasné, že se někdo blíží – usoudila tak z těch kroků, které zaslechla, i když se nedívala tím směrem. Byla stále v klidu. Tedy vlastně až do té chvíle, než se kousek od její ruky zabodl do stolu srp nějakého muže. Musela uznat, že to bylo poněkud děsivé, ale nakonec jen vzhlédla a upřela na toho muže své až svítivě azurové dračí oči – byly bezvýrazné, takže ani naštvané, ani nevyjadřovaly žádnou jinou emoci. Jen je trošku přivřela a tiše si povzdechla. Dle jejího názoru totiž byla jeho reakce trošku přehnaná a ona neměla ve zvyku jakkoliv vyhledávat konflikty, raději vždy přecházela k asertivnímu chování, což jí často pomohlo nějakým způsobem vycouvat a zároveň si obhájit své – na nějaké tvrdohlavé jedince to ale nefungovalo, a tak doufala, že tohle není ten případ. Podle toho, co si vyslechla, vlastně i teď, co viděla, vypadal opravdu bojovně, takže tohle chování možná bylo způsobeno i tímto, to ale nemohla tušit, a tak to raději nechala být. „Pane...“ Začala opatrně a přitom se ho snažila nijak nevyprovokovat. „Máte pravdu, vážně jsem chvilku poslouchala, ale prostě to nelze přeslechnout, když jste takhle blízko, i kdybych se o to snažila, navíc mám své důvody, které si můžete domyslet. Tímto se ale také omlouvám.“ Dodala nakonec s menším omluvným úsměvem – byla zvyklá jednat takhle, přeci jen jako dívka šlechtického rodu měla omezený svůj názor vcelku dost, nemohla nikdy zajít pod hranici slušnosti, tentokrát, i když její pocity byly jiné, myslela si, že tohle může být nejlepším východiskem, protože agresivita by nic nevyřešila, navíc v tomto případě by to nemuselo dopadnout nejlépe. Proto raději přiznala svou chybu, za kterou sice nejspíš až tak úplně nemohla, alespoň podle ní, ale i tak měla pocit, že udělala dobře, protože by se mohlo ještě semlít něco nehezkého, což by mohl být problém.

Nad její reakcí jsem se musel zasmát. Alespoň jsem věděl, že je dostatečně inteligentní na to, abych se nemusel snižovat na nižší úroveň, než jsem byl zvyklý. Trochu jsem zakroutil hlavou a posadil jsem se, ale srp jsem nechal tam kde je. Nic si domýšlet nehodlám, rád bych od vás slyšel všechny důvody. Možná to znělo troufale, ale bohužel, když už nás poslouchala, musela se vyrovnat s tím, že se nebudu chovat až tak vychovaně. Navíc jsem byl v podstatě jak by to nazvala šlechta : "vidlák", takže jsem měl výmluvu, proč se takhle chovám. Opřel jsem se pohodlně o židli, ale měl jsem připravený svůj druhý nůž, kdyby ji napadlo cokoliv zkoušet. Přece jenom jsem nepotřeboval svou oblíbenou zbraň, abych zvládl v boji přemoct dívku. Jednu ruku jsem si položil na stůl, tu druhou jsem loktem opřel o opěradlo židle. Pořádně jsem se zahleděl svým párem očí pískové barvy. Jedna z mých jizev začala opět pískově světélkovat, což se stávalo jen velmi málo. Ani já jsem pořádně nevěděl, co to znamená. Ignoroval jsem to, jelikož jsem na to byl zvyklý, ale zajímalo mě, jak na tohle zareaguje ona. I když ona mi také nepřipadala jako úplně normální člověk, už jenom kvůli jejích očí, které jsem si nedokázal k ničemu přirovnat, i když jsem věděl, že takovéto oči už jsem někde viděl.

Opravdu na ni působil trošku děsivě, ale zároveň nevrle, musela se ale vyrovnat i s takovýmhle člověkem tak, aby přitom nepřišla k úhoně, takže prostě slovně a bez agrese, protože to prostě obvykle její styl nebyl, i když jeho očividně ano. To jeho donucení jí opravdu přišlo vcelku nezdvořilé, protože mohl tušit, jaké jsou zhruba ty důvody – nemělo ale smysl tu dělat povyk jen kvůli tomu, a tak se jen vlídně pousmála, aby trošku zlepšila atmosféru, která tu vznikala. „Tak jedním z důvodů může být to, že se v téhle těžké době špatně shánějí peníze, ani já jich nemám mnoho, z čímž souvisí to, že když zaslechnu něco o výdělku, je jen přirozené, že chci vědět přesněji, o co jde.“ Dořekla svou myšlenku a podívala se trošku stranou na druhého muže, který byl očividně nějak ve střehu – byl to ten, co nabízel tu prácičku, o které ještě úplně vše nevěděla. Zbystřila ale, když si všimla, té zlatavé jizvy – to taky nevypadalo úplně obvykle, i když ona nejspíš s neobvyklými znaky neměla co říkat. Nejspíš by se teď na to ptát neměla, protože by odcházela od tématu a ten muž byl poněkud agresivnější, takže by na to také mohla doplatit. Nakonec jen trošku nadzdvihla obočí s tím, že pokud jí k tomu něco řekne, bude jen ráda, pokud ne, nejspíš to nechá být, protože to nebude úplně její věc.

Nejdříve jsem se trochu nepříjemně zachechtal. Možná jsem se opravdu choval nevrle, ale to ke mě patřilo. Navíc mi ona připadala jako někdo s modrou krví, a takové lidi jsem neměl v lásce. Byl jsem od mala učen, že jsou to ti, co mají jednoduchý život a nepoznali těžkou práci při kočování. Tohle jsem si zapamatoval a proto jsem se k nim takto choval. Každopádně mě zaujalo, že shání peníze a chce vědět, o co jde při té práci. Jde o práci, u které si můžete umazat ruce. Odpověděl jsem a trochu jsem se zasmál. Nevypadala jako někdo, kdo by se chtěl zapojit do takové práce, která mi byla nabídnuta, ale nebyl jsem si samozřejmě jistý. Pak jsem jenom postřehl, jak se dívá na moje jizvy. Pozvedl jsem ruku, na které zrovna byla jizva a nepříjemně jsem dodal. Copak? Nikdy jste neviděla prokletí pouště? Asi jsem teď rozhodně vyzněl nevrle, ale bohužel. Každopádně mě zajímalo, jak zareaguje a jestli by se pokusila jít s námi. Já bych proti tomu asi nic neměl, přece jenom potřebujeme určitě více lidí, i když jsem stále nebyl přesvědčen o tom, že se o sebe dokáže postarat.

Trošku se zakřenila – nebyla si jistá, jestli má smysl s někým takovým jednat tak, jak jednala obvykle, přeci jen už v tomhle „obyčejném“ světě nějakou dobu žila, a tak s tím neměla problém i přesto, že v ní stále zůstalo něco zakořeněno. Po tom, co řekl měla podezření, že má představu, co tak může být zač, anebo si prostě myslel, že je to taková křehoučká dívenka, co se straní čehokoliv. To jeho chování se jí opravdu nelíbilo, ale nemohla s ním nic dělat, takže se s tím stačilo smířit a doufat, že takového člověka už nikdy poté nepotká. „Což o to, to by problém nebyl, ale podle toho, co jsem zaslechla – nejspíš máte pravdu a nebude to nic pro mě.“ Odpověděla nakonec. Nemusel tu každý vědět, jak je na tom s bojem, obzvlášť on ne, když se choval tak, jak se choval, prostě si to jednoduše nezasloužil a nezískal si u ní naprosto žádnou důvěru. „Prokletí pouště?“ Zeptala se nakonec trošku překvapeně, zároveň tak nějak zvědavě – je pravda, že na cestách je krátkou dobu, takže jí spousta věcí mohla uniknout, ale i tak, tohle působilo opravdu zvláštně, takže jí zajímalo, co to je přesně zač, čím je to způsobeno, jestli to způsobuje nějaké komplikace, prostě takové věci.