Poklad nebo smrt?(Hysterio, Rinkataki Toka)

Predmet: Poklad nebo smrt?(Hysterio, Rinkataki Toka) Po marec 24, 2014 10:30 am

First topic message reminder :

Poklad nebo smrt?(Hysterio, Rinkataki Toka) - Stránka 2 X0tf6g

Dogara, město duchů. Již dávno zde nikdo nežije. Kdysi tu bylo obrovské, prosperující město, které udržoval naživu hlavně tehdy vládnoucí rod obchodníku Mel'soari. Díky jejich obchodnímu řetězci bylo město bohaté a prosperující, ale poté starý vladař zemřel a jeho neschopný syn zdědil místo vládce. Během pouhých pár měsíců město zemřelo, syn rozházel všechny peníze a rozzuření obyvatelé ho dali popravit. Jeho matka žalem pozřela jed. Nyní všichni tři navěky spí v městských katakombách a spolu s nimi i pohřbené zbytky jejich bohatství. Alespoň to praví legenda. Vstup se nachází uprostřed města, ale již mnoho dobrodruhů zkusilo své štěstí a jen málokdo se vrátil živý. Mnozí zešíleli, druzí si vyřízli jazyk, aby nikdy nemohli mluvit o hrůzách, jenž se tam dole skrývají. Ale jedno je jisté. Tam, kde se nachází šílenství a smrt se nachází také něco, kvůli čemu stojí za to zemřít.

Seth

Ostal som ležať na mieste, Bola preč naozaj dlho.
Netušil som čo môže vonku tak dlho robiť a rozhodol som sa, že sa udržím hore až kým sa nevráti. Trvalo to.. pribliźne hodinu, kým som započul kroky ktoré sa z vonku šírili priamo k mojim ušiam. Bola to určite ona, kto iný by si to namieril presne sem. Nechával som zatvorené oči a len som počúval. Pravdepodobne na mňa bola dosť naštvaná no ja som sa o nikoho súcit neprosil, nemal som to rád..
Popriala mi dobrú noc. Sprv som chcel len ostať ticho a zahrať sa, že som už zasal, nakoniec som si však len povzdychol, so zatvorenými očami som sa pousmial a trocha pohodlnejšie som sa usalašil na deke.
"Brú noc.." Odpovedal som a sám som .. zaspal. Čakala ma dlhá noc.. plná spomienok.. na ktoré by som najradšej zabudol. Videl som to, znova.. môjho brata aj s ďalśími dvoma ľuďmi z jeho cechu na jednej strane.. a mňa na druhej.. okolo nás len vypálená a vyzabíjaná dedina.. mal som vôbec na výber ? bol by to len začiatok.. musel som ho zabiť..

Ráno som sa zobudil ešte zavčasu. Nakoniec som predsa len zaspal. Nič sa mi však nestalo a po prvom prezrení mi ani nič nezmizlo. Pohľad som potočil k Rigantone a s menšou úľavou som zistil, že je ešte stále tu. Ako sa hovorí, ráno má človek lepší úsudok a.. ten môj mi teraz hovoril že som to včera trocha pokašlal.. teraz ma to hrozne mrzelo. Chvíľu som tam len sedel a sledoval ju, sotva bolo počuť moje dýchanie. Nakoniec som sa však postavil a v úplnej tichosti som vyšiel aj s mojim vakom von.
Vrátil som sa o pár minút, dokonca aj s hlineným tanierom. Ten som položil k nej na podlahu tak, aby si ho všimla keď sa zobudí. Bolo na ňom nejaké ovocie ktoré sa dobre skladovalo, teda konkrétne dve nakrájané jablká aj s očisteným Kiwi a jedným, aj keď bohužial trocha pomačkaným banánom. Následne som sa len vzdialil a rovnako ticho, ako som sem prišiel som znova vyšiel von. Nešiel som však ďaleko. Sadol som si pred budovu na strechu inej budovy (keďže sa tá v ktorej sme strávili noc nachádzala na kvázi druhom podlaží) čo slúžilo ako niečo podobné terase. Položil som vedľa seba sandále a nohy som zvesil cez okraj dole. Jednou rukou som sa oprel dozadu a druhou som v rukách zvieral ďalšie jablko, z ktorého som si odkusol. Pozeral som na východ slnka, ktorý ešte len prichádzal.

Rigantona Agron

Moc jsem nečekala, že mi ještě odpoví, ale jakmile se tak stalo musela jsem se mírně usmát... Pořád ve mě sice vřel určitý druh zlosti, ale už to nebylo tak silné, jako počáteční rozčilení... S tímto úsměvem na tváři se mi podařilo dostat se do něčeho mezi spánkem a bděním, přičemž jsem se nakonec nad ránem dostala do poněkud tvrdého spánku...

Když jsem se začala probírat do nového dne a začalo se ke mě vracet svědomí... pomalu jsem otevřela oči a svůj pohled jsem směřovala na místo, kde měl být Seth, avšak můj pohled našel pouze prázdnou podlahu. Na chvíli ve mě hrklo, že se na mě po včerejšku vykašlal a rozhodl se, že půjde sám, avšak pak jsem si všimla, že přede mnou stojí talíř... a na něm nakrájené ovoce. Nevěřícně jsem se se posadila a zírala jsem na talíř. "Uchm..." Vypadlo ze mě a pomalu jsem se natáhla po kousku jablka. Došlo mi, že se na mě nejspíše nevykašlal, ale jen šel někam... jinam. Snědla jsem první kousek jablka a celkem jsem si užívala jeho chuť, protože něco takového jsem již pár týdnů neměla. Hodně jsem si vážila toho, že to pro mě udělal a vryla jsem si do paměti, že bych se mu měla omluvit, jakmile ho uvidím... "Co když... to zase odmítne?" Strachovala jsem v duchu a doufala, že už to neudělá... avšak.. nemohla jsem tušit jak se zachová. Vůbec jsem ho neznala... Když jsem snědla všechno ovoce, co bylo na talíři, pořádně jsem se napila a nakonec jsem se vyhrabala z dek, které jsem následně poskládala, přičemž jsem se snažila, aby to vypadalo podobně, jak to měl předtím složené Seth. Poté, co jsem skončila se skládáním, jsem se líně protáhla a pak jsem vzala vodu s talířem a vydala jsem se ven. Vyšla jsem před naši noční ubytovnu a rozhlédla jsem se po městě...

Seth

Sedel som tam ešte nejakú chvíľu a vychutnával som si jablko. Pozeral som sa na môjho koňa ktorý sa túlal pod našim "ubytovaním". Rozmýšľal som ako to zvládne, cestu späť. Ak niečo naozaj nájdeme, budem musieť ísť predsa len peši, nechcel som ho moc zničiť či unaviť. Bol verný.. a nezaslúžil by si to. Jablko som nedojedol a len som potichu pískol, aj keď on to počul Pobehol cez ulicu až podo mňa a ja som mu len hodil zvyšok jablka, ktoré vďačne prijal. Aj keď na okolí bola step, nebolo to až také.. výživné ako to jablko, a.. pravdepodobne aj chutné. Dúfal som že Kaktus svoju pani neopustil no, pochyboval som o tom. Vyzeralo to tak že si ju naozaj obľúbil. Po chvíľke som si sám ešte ľahol. Ruky som založil do piesku za hlavou a pozeral sa na rozjasňujúcu sa oblohu bez jediného mráčka.
Po chvíľke som započul kroky a tak som len hlavu trocha zaklonil a očami som vyhľadal zdroj.
"Bré ránko." Pousmial som sa takým.. až podivne sviežim úsmevom. Aj keď som nespal veľa, stačilo mi to. Navyše som bol až moc veľký optimista na to, aby som sa nejak nervoval zo skorého vstávania či blbých podmienok spánku.. alebo podobne.
"Pripravená zbohatnúť?" Zachechtal som sa no nevyzerlao to tak, že by sa mi nejak chcelo vstávať. Proste som tam ležal v piesku, s rukami za hlavou.. jednu nohu prehodenú cez okraj streny a druhá pokrčená v kolene. Momentálne som vyzeral, ako keby som si vylehoval niekde doma na záhrade. Hovorí sa však že doma je tam kde sa človek cíti najlepšie, a ja som sa najlepšie cítil tu... na nejakom.. bohom zabudnutom mieste ktoré čakalo na preskúmanie.

Rigantona Agrona

Všimla jsem si Setha a tak jsem se vydala jeho směrem.
"Dobré ráno..." Odpověděla jsem mu s úsměvem. Došla jsem až k němu a kousek od něj jsem položila všechny věci co jsem nesla. Nakonec jsem se sesunula vedle něj a lehla jsem si podobným stylem. Koukla jsem se na něj a protože mě trochu nakazila jeho dobrá nálada tak jsem se na něj zazubila.
"To jsem vždy!" Odpověděla jsem vesele a rozhlédla se po městě. Bylo horko a ze všeho kolem sálalo teplo. Popravdě celá má bytost se těšila do toho podivného podzemí, které bylo opleteno spoustou zvláštních povídaček, už jen proto, že tam nejspíš nebude takové vedro. Nebylo to tak, že by mi vadilo a nemohla v něm být, ale příjemnější mi byl o něco chladnější vzduch...
Zavřela jsem oči a užívala si poklidné ráno v opuštěné poušti.
Vzpomněla jsem si na Kaktuse. "Chmm... Doufám, že bude v pohodě a že tu pořád někde je." Přemítala jsem v duchu a přemýšlela jsem jestli by se taky mohl naučit nějaký povely, abych ho dokázala zavolat. Nakonec jsem přemýšlení o něm vzdala a řekla si, že bych se pak po něm měla podívat, aby mě aspoň viděl...
"Já.. děkuju za snídani..." Řekla jsem potichu po chvíli mlčení... "A taky... se omlouvám za včerejšek..." S povzdechem jsem se otočila na břicho a hlavu jsem si položila na složené ruce, přičemž jsem na něj nejistě koukla a doufala jsem, že jsem ho tím nějak nenaštvala...

Seth

Chvíľu som ju ešte sledoval, ako si taktiež lahá na zem, po čom som však zrak obrátil o oblohe. Oči som mal trocha kvôli slnku privreté. Poriadne som si zívol, pri čom som si naozaj pred ústa nedal ruku. Predsa len tu žilo len minimálne múch a tak som pochopil, že nejakú prehltnem.. omylom.. to by som si predsa len všimol. Nemal som popravde ďaleko od toho, aby som znova zaspal. Pri vedomí ma tak nejak udržiavalo len to, že bola pri mne a niečo mi hovorila. Samozrejme som dával pozor, započul som každé jej slovo. Sám som sa zasmial keď povedala že je ona.. vždy.. a znova som sa na ňu kukol.
"To je správny prístup." Povedal som pochvalne a len som sa pomaly zodvihol do sedu.
"V pohode, neprišlo mi to tak že zo sebou nejaké jedlo máš a tak.. ovocie je zdravé.. hlavne tu v púšti." Odreptal som naučenú básničku ktorú do mňa vyrili rodičia a chvíľku som ju pozoroval očami.
"To.. nie je treba, mohol som byť milší." Pousmial som sa.

Rigantona Agrona

Poté co jsem zjistila, že se nebude zlobit, se mi na tváři rozlil milý úsměv...
"No jo. Vždyť je super zkoumat různý, bohem zapomenutý místa..." Zazubila jsem se a sledovala jsem Setha nevinným pohledem.
"I tak... děkuju... Já.. něco mám, ale všechno je to na Kaktusovi, takže.. jestli zdrhl... tak nemám nic..." Uvědomila jsem si celkem pozdě, že není moudré nechávat vše u něj, ale věřila jsem, že neuteče... "Jsem tak naivní..." Pomyslela jsem si, přičemž mi z úst vyšel povzdech a oči jsem stočila k písku na střeše.
Mírně jsem se usmála a znovu na něj pohlédla. Chvíli jsem na něj jen hleděla a na chvíli jsem zatoužila začít úplně od začátku a úplně jinak...
"Já se neměla ptát." Vypadlo ze mě nakonec a na tváři se mi objevil možná trochu smutný úsměv, který jsem tak nějak nedokázala schovat za masku radosti.

(Omlouvám se, že jsem tak dlouho nenapsal, už se to nestane, zde máte kratší úvodní post, další posty už budou o dost delší)

???

,,Sledoval jsem je. Sledoval jsem je stejně, jako jsem sledoval všechno ostatní. Zrnka písku poletovat vzduchem, kusy kamení odpadávající z budov i samotný čas a prostor." Dobrá, ty poslední dvě věci jsem si možná vymyslel, ale co mi můžou dokázat. Kdyby jsem napsal, že jsem sledoval tancující polonahé dívky, které se najednou objevili přede mnou, nemají jak dokázat, jestli lžu nebo ne, museli by mi prostě věřit a na to jsem spoléhal i tady. V každém případě tihle dva byli nudní. Když sem obvykle někdo přijde, tak není sám. Většinou to jsou celé hordy dobrodruhů, kteří se opíjejí, zabíjejí se mezi sebou a nebo utíkají zpátky domů. Tohle prostě bylo nudné. Proto jsem položil husí brk i inkoust vedle židličky, na které jsem seděl a vedle nich položil i knihu, do které jsem psal. Byl jsem doslova obklopen knihami. Bylo jich tu snad 100. Všechny vypadaly stejně, pouze měli jiné názvy. Byly všude, pod židličkou, na zemi, v mých šatech a jednu svíral v ústech Hog. Ptáte se, kdo je to Hog? Hlava posledního dobrodruha, který vešel do katakomb. Ochočil jsem si ji, i když jediné co zatím umí je hnít na povel. No, co se dá dělat. Ne každá hlava je od přírody nadaná. Co to říkáš? Že se blíží? Ano, blíží se...Co by jsme měli dělat než dorazí? Říkáš číst si příběh? Dobře, jaký? Co takhle ,,O dobrodruhovi, kterému byla stažena kůže zaživa bez toho, aby si to uvědomil"? Ano, ten mám také hodně rád! Řekl jsem a vytáhl jsem z haldy knih jednu konkrétní, položil jsem si hlavu na kolena a začal jí nahlas předčítat. Dělat strážce katakomb byla občas zdlouhavá a nudná práce, kterou by vzal jen šílenec. Ale zeptejte se Hoga, ten vám řekne, že žádný šílenec nejsem. Sedět před dveřmi celý den, zapisovat co vidím, občas přivítat dobrodruhy a následně uklidit jejich mrtvoly nebyla tak špatná práce. I když tu poslední část jsem asi neměl říkat ani v duchu, co kdyby tu někdo uměl číst myšlenky... Bavilo mě přemýšlet, jako kdyby vypravěč vypravoval, co právě dělám. Připadal jsem si potom důležitě.

Poklad nebo smrt?(Hysterio, Rinkataki Toka) - Stránka 2 Spdrmw

Poklad nebo smrt?(Hysterio, Rinkataki Toka) - Stránka 2 Spdrmw

Seth

"Netráp sa tým už, je predsa len nový deň. Zaoberať sa tým čo bolo včera by bolo.. stratou času." Usmial som sa na ňu s rozhodením oboch rúk som sa ponaťahoval a zívol. Jednou rukou som sa zaprel o pravé koleno, pri čom som sa postavil a následne som len podal ruku Rigantone.
"Ehm, je tu nejaká možnosť, že by som ti mohol hovoriť.. nejakou prezývkou ? Rigantona je fajn meno ale.. je zložité, dlhé a.. v situáciach do ktorých sa dostaneme nepraktické." Spýtal som sa jej s podvihnutým obočím a sám som pomaly začal kráčať ku miestam, kde som si myslel, že sa bude nachádzať vchod do katakômb, kam sme vlastne mali namierené. Zazdalo sa mi, že v diaľke vidím nejakého muža, ktorý sedel za nejakým stolom a okolo neho bolo množstvo, množstvo kníh. Prišlo mi absurdné že tu niekto býva, že sa tu vôbec niekto nachádza no zatiaľ som ruku dal len za opasok, nie rovno na rúčku šable. Možno sa jednalo o mŕtvolu, aj keď sa mi zazdalo že sa hýbal. Ľavú ruku som zodvihol nad hlavu a mužovi som zamával, teda nevedel som tak úplne, čo mám očakávať.
"Zdravím starče! Žiješ alebo si len výplod mojej fantázie?" Opýtal som sa ho, páč som si nevedel nejak.. predstaviť, ako tu môže niekto dlhodobo žiť.

Rigantona Agrona

"No jo.. To máš pravdu." Uznala jsem nakonec, přičemž jsem se na něj usmála. Měl pravdu v tom, že co se stalo, stalo se a již nemůže se odestát a proto nemá cenu se v tom dále hrabat. Podívala jsem se na jeho nabízenou ruku a zvažovala jsem důvody pro a proti, zda ji mám přijmout. Nakonec jsem ho za nabízenou ruku chytla a pomocí ní jsem se vytáhla nahoru, přičemž jsem se na něj usmála.
"uuhm..." Odmlčela jsem se a při následujících slovech má hlava pomalu klesla dolů...
"Já.. žádnou nemám." Vypadlo ze mě nakonec a opatrně jsem na něj koukla, avšak pohled jsem zase rychle sklopila dolů, abych skryla bolest v očích, která se mi tam usídlila poté, co se mi do mysli začaly hrnout vzpomínky na minulost... Vší silou jsem je tlačila zpět do zadních koutů mé mysli, plných temných a děsivých vzpomínek, které jsem nenáviděla. Do koutů, které jsem nenavštěvovala a v zásadě jsem se jim snažila vyhnout. Ne vždy to však jde.. někdy se ty myšlenky vyhnou ven.... To se stalo právě teď a ony se mi nekontrolovaně řítily hlavou, naprosto neovladatelné... a temné. Rukama jsem se chytla za spánky a zavřela jsem oči, přičemž mě naplnila síla soustředění a sebedůvěry, že je dokážu zahnat zpět.
"Vzpamatuj se... Dělej..." Mluvila jsem k sobě v duchu a když se mi nakonec podařilo trochu se uklidnit, tak jsem své ruce spustila zase zpět k boků a zvedla pohled zpět k Sethovi.
"Jednoduše.." Vzchopila jsem se nakonec natolik, abych dokázala promluvit, ale můj hlas nezněl zrovna dvakrát pevně.
"Pokud mi nějakou vymyslíš, tak prosím..." Pokusila jsem se nakonec o úsměv, který se mi vyvedl jen tak napůl a začala jsem spěchat za tím mužem předemnou, aby mi náhodou neutekl.
Již jsem byla skoro u něj a najednou.. Začal někomu mávat. Na tváři se mi usídlil nechápavý výraz, přičemž mozek samovolně přemítal o tom, jaká je šance, že si ze mě dělá srandu. Přecejen... Komu by mohl mávat? Tady? V zapomenutém městu v poušti? Nemohla jsem uvěřit tomu, že by to mohla být pravda a tak jsem sledovala směr jeho pohledu.... Dlouhou dobu jsem neviděla nic, než holé stěny městských budov, které byly zaváté staletým pískem, až jsem nakonec očima zavadila o něco... co tam nemělo být. Vypadalo to jako lidská postava...
Doběhla jsem Setha a stáhla jsem jeho ruku dolů, kde jsem ji držela.
"Nemusíš na nás hned upozorňovat." Trochu jsem se zakabonila...
"Třeba o nás ještě nevěděl..." Začala jsem, ale hned jsem zase skončila, když jsem si uvědomila, že ten muž o nás ví ještě déle, než my o něm. Sklopila jsem hlavu a záhy jsem pustila jeho ruku, kterou jsem zapomněla pustit a místo toho jsem svou přesunula do pozice, ze které jsem kdykoliv mohla sáhnout po luhu, či kataně, co jsem měla na zádech... Trochu víc jsem se začala soustředit na okolí a začala jsem být trochu pozornější vůči okolí...

???

Jak mám vědět, že to TY nejsi výplod mé fantazie? Zavolal jsem na něho nazpět. Už se mi to jednou stalo, 5 dní jsem měl vidiny, zdálo se mi že ve městě se ubytovali válečníci a 5 dní a 5 nocí lovili červy. Až potom jsem si uvědomil, že to jsou pouze přerostlí havrani. Knihu s příběhem jsem musel kvůli tomu bohužel zahodit...Trefa! Řekl jsem, když jsem prstem strčil do Sethova čela, až spadl. Nevím jestli to bylo tím, že jsem byl tak silný nebo tím, že jsem se mrknutím oka přesunul asi o takových 200 metrů přímo před Setha. Neb možná obojím. Hoga jsem nechal u stolu a díval jsem se na Setha a Regu. Sice se jmenovala jinak ale její jméno bylo moc dlouhé a složité, proto jsem ji přejmenoval na Regu. Beze slova jsem vytáhl roh, zpod hábitu vytáhl lahev vína, nalil si ho do rohu a začal ho popíjet, zatímco jsem vás stále sledoval. Co tu pohledáváte? Děti jako vy by si měli hrát na pískovišti, poušť jako tahle je nebezpečná...Snažíte se vstoupit do katakomb? Zeptal jsem se jich. Odpověď jsem znal, ale příběh potřeboval trochu vzrušení a mystična. Můj rychlý přesun k Sethovi sice byl zajímavý, ale v příběhu by tomu nikdo asi nevěřil. Blbě by se to prodávalo. Víno jsem už dopil a roh si vrátil k opasku. Začal jsem si mnou vousy a sledoval jsem vás svým okem a prázdnou oční jamkou čím dál tím víc a víc podezíravě. Něco se mi na vás dvou nelíbilo. Smrděli jste průšvihem. Doufal jsem že ti dva nebudou tak pitomí, aby proti mě zkoušeli bojovat. I když ta dívka nevypadala na někoho, kdo by řešila věci po dobrém.

Seth

Sledoval som Rigantonu a jej.. no nemyslel som si že by otázka na niekoho prezývku mala niekoho takto zasiahnuť. Očividne to nemala v živote zrovna ľahké no.. to malo v túto dobu len málo ľudí. Nekomentoval som to však, v tichosti som čakal na odpoveď.
"Niečo už vymyslíme..:" Uškrnul som sa veselým spôsobom a pohľad som znova uprel na starca. Riga mi zatiaľ stiahla ruku, čo som trocha nechápal.
"Prečo? Však je to len postarší muž ktorý ta..." Nedopovedal som a zrazu ma to staré niečo, úplne vyviedlo z rovnováhy. Proste bol v jednu chvíľu úplne blízko, a v druhú stál predo mnou a už ma drgal do čela, čím ma povalil na zem. Ostal som sedieť a len som si rukou pošúchal čelo, pri čom som sa smial.
"Haha, to máte pravdu, možno ste si nás len predstavil a .. tak." Nevstával som nejak.. som to nepovažoval za potrebné.
"Starci ako vy by nemali sedieť pred katakombami, radśej by mali oddychovať niekde na piesočných plážach." Vrátil som mu jeho otázku a následne som sa pousmial.
"Všetci máme svoje príbehy, ja som sem prišiel pre.. slávu, a všetko čo sa tam vnútri dá nájsť." Odpovedal som mu, na čo som sa povzbudivo pozrel na Ringatonu, čakal som čo mu odpovie ona.

» Až kým nás smrť nerozdelí.. či ?