Les v ohrožení(Garret, Jarvan)

(V tomhle topicu se pokusím zkusit trochu jinou formu postování, buď se ujme nebo ne, jen jsem chtěl, aby jste to věděli)

Garret, Jarvan ->

Následovali jste Silneraie stále hlouběji a hlouběji do lesa, jenž se kolem vás zužoval a korunami stromů skoro nepronikalo světlo. Silnerai se na vás ani jednou nepodíval a místy zrychloval a místy zpomaloval, jako kdyby si nebyl jistý, jestli je lepší si pospíšit a nebo jít potichu. Cesta trvala minimálně půl hodinu, to jste si byli jistí, když jste dorazili ke svému cíli-Vchodu do jeskyně, jenž byl tmavý a nebylo vidět ani na krok. Silnerai ale zvedl svůj pandí palec na znamení, že je to v pořádku a ještě jednou vám naznačil, aby jste ho následovali. Les okolo vás byl tak těsný, že vám mohlo připadat, že se po vás skoro i sápe a neměli jste ponětí, kde se nacházíte. Jediná cesta byla dovnitř. Silnerai nečekal a rázně vkročil dovnitř. Procházeli jste černou vlhkou tmou, občas jste šlápli do louže vody, podruhé jste zase slyšeli mávání křídly. Jeskně byla určitě plná netopýrů, určitě by nebyl nejlepší nápad tady rozsvítit světlo. Jediná vaše orientace byli kroky, jenž se linuly od Silneraiových nohou. Po malé chvíli chůze jste konečně mohli vidět malé světýlko, jenž se s vaší chůzí přibližovalo. Jednalo se o krystal. A vedle něho další. A další. Krystaly zářily magickou energií a osvětlovaly vám prostor okolo vás, konečně jste opět mohli vidět vašeho pandího společníka, jak jde podél krystalů a to výrazně pomaleji, než v lese. Vypadal...Uvolněněji, bylo vidět, že se cítil být v bezpečí. Po chvíli krystaly začali klesat a vy jste mohli v jejich osvětlení spatřit schody. Tohle příroda určitě nevytvořila sama. Když jste sestupovali, krystaly pomalu mizely a nahrazovaly je svíčky. Skoro na každém schodu po straně byla svíčka, jenž hořela jasně rudým plamenem. Na konci schodiště byli dveře, zpoza nichž se linulo skrze škvíry ve dveřích stejné světlo, jako ze svíček. Pokud by jste vstoupili vně, spatřili by jste Silneraie, jak pouhým dotekem prstu zapaluje svíčky. Místnost byla větších rozměrů a rozhodně nevypadala na jeskyni. Spíš na útulný hrad. Byli tu koberce, stoly, židle, křesla, opodál v rohu dokonce i něco, co vypadalo jako kuchyně a plno dalších věcí. Silnerai nakonec zapálil polena dříví v krbu a posadil se do křesla před něj. Vůbec jste ho neviděli, ale i přesto jste cítili to napětí ve vzduchu. Po chvíli vám pokynul rukou aby jste se posadili do křesel u krbu, něco načmáral klacíkem do země a následně ho hodil do krbu, kde ihned vzplál. Poté vstal a vydal se do míst, které vypadali jako kuchyně a kde zapálil pohybem svojí ruky oheň pod kotlíkem a začal tam chystat nějaké jídlo. Na zemi bylo napsáno ,,Jistě máte hlad, promluvíme si po jídle, chvíli strpení prosím".

Jarvan

Veselo som sa pousmial. Aj keď viem aký sme boli, rád by som ostal ako svetlý rytier v ich ráde bez toho aby som musel klamať. Zároveň som nasadil skazený úsmev z toho že som dokázal porovnávať Paladinov s bratom. A keď som nad tým rozmýšľal, pochopil som jedno. Jedno čo bolo, zaujímavé a dosť zvláštne. Že by som sa dokázal postaviť všetkým bohom za brata. Po tom čo si zažijete u Paladinov vám bude rodina nad zlato.
"To by možno .. šlo.." Prehovoril som ale smutne. Nechcel som sa už ale nejako odpojiť od neho a už tak tak som mal chuť vykríknuť kto som, čím som, ale to som taky nechcel. Rád by som s ním ostal v skupine, zabudol na Paladinov a stal sa pútnikom ako on.

Garret, Jarvan->

Kvůli vaší konverzaci jste přehlédli vašeho hostitele, který konečně dodělal jídlo a přinesl ho k vám. Bylo v obří, dřevěné míse, jednalo se čistě o lesní plody a dary lesa, včetně nějakých kořínků a dalších věcí. Byl to takový obří, lesní salát. Ale vidličky, které vám podal byli normální, jako vidíte kdekoliv jinde. I když se vám salát nemusel na první pohled líbit, jeho vůně vás lákala jako bardové lákaly stoupenkyně Joohana. Silnerai od vás poodešel blíž ke krbu a sedl si bez jediného ,,slova" nebo zvuku do křesla a sledoval oheň. Vy jste ho ale trochu ignorovali kvůli své diskuzi. Avšak on vás neignoroval a poslouchal vás. Po chvíli vydal podivné zamručení, jenž mohlo být povzdechnutí ale také vrčení. Vstal z křesla, vytrhl z paladinovi ruky krystal a přiložil ho k zemi. Krystal začal temnout až byl úplně černý. Potom jsem ho podal zpět paladinovi a sedl jsem si opět do křesla, přičemž jsem rukou vzal pohrabáč od krbu a na zemi ním podtrhl slova ,,Promluvíme si po jídle". Nevrle jsem pohrabáč hodil na jeho původní místo a dál sledoval oheň, jenž se vlnil jako svůdné tanečnice.

*Klap Klap Klap*

Kroky...Tiché pomalu se přibližující kroky. Původně jste si mysleli, že jdou zpoza dveří, jimiž jste přišli. Ale šli úplně odjinud. Z temného místa jeskyně, kam ani svíčky nedosvítili. Silnerai byl opět jako u vytržení, vzal rychle svíčku a hodil ji tím směrem. Svíčka se dokutálela ke dveřím. Velkým, okovaným, zapečetěním dveřím, jenž byli poseté hromadou run. Silnerai vzal rychle pohrabáč, který předtím tak bezhlavě odhodil ke krbu a připravil se k jeho hození. Pohrabáč byl ostrý, určitě by způsobil nemalé škody jakémukoliv protivníkovi, který by se za dveřmi mohl skrývat. Avšak tohle nebyl normální protivník.

*Klap*

Kroky se zastavili. A oba jste leželi na zemi. Ať už to bylo cokoliv, mělo to dost síly aby to otřáslo jeskynní. Mlátilo to do dveří a do skal a vy jste cítili, jak se země třese a všude létá prach. Byl zázrak, že dveře drží. Rány byly tak silné, že jste nemohli ani stát a bylo to také dost silné, aby vás to vyhodilo z křesla na zem. Pouze Silnerai dál stál ve střehu připraven k hodu. Po chvíli údery přestali stejně náhle, jako začali. Ticho. Hrobové ticho. Slyšeli jste svůj srdeční tep a dokonce i srdeční tep toho druhého přes tohle ticho, které bylo přerušeno vrzáním kliky, pomocí které se osoba na druhé straně snažila otevřít. Oheň. To byla další věc, kterou jste zaznamenali. Silnerai nabral pohrabáčem žhavé uhlí a pohrabáč hodil do dveří, které náhle vzpláli ale oheň jako by byl ventilován na druhou stranu dveří. Uslyšeli jste obří, děsivý řev a zvuky běhu, které se vzdalovali. Řev byl tak mohutný, že probudil i netopýry, kteří za dveřmi, kterými jste přišli, začali zběsile poletovat. Pod onými zapečetěnými dveřmi se začala pomalu objevovat kaluž krve, která dosáhla až k vám. Možná to byla jen vaše fantazie, ale přísahali by jste, že se písmena zformulovala do nápisu ,,Jsi poslední Arakine!" předtím, než se vsákla do země. Silnerai spadl do křesla a bylo vidět, že je velmi vysílen a krvácí z nosu. Teď už bylo jasné, že tenhle les není bezpečný. Ale nebylo jasné, jak je možné že miska ,,salátu" stále pokojně ležela bez hnutí na stolku.